Julie Goetz je hudebnice i herečka, která působí na několika pražských divadelních scénách, ale také třeba v rozšířené sestavě proměnlivého projektu Cermaque. S koncem jara jí vyšlo sólové debutové album Non Te Audio, na kterém pozoruhodně nezvykle, rafinovaně a působivě kloubí zvuk violy s niternou výpovědí, a sama o ní hovoří, jako o „aktu, který jí dovolil přežít“. Dnešní hudebníci rádi a často mluví o experimentování, i když tvoří jen zvukově pestřejší písničky; tady ale přístup k aranžmá a celkové vyznění skladeb prozrazuje, že si tvůrci rozhodně nekladli předem nějaká omezení. Možná i proto jde o hudbu stejně tak nevšední, jako inspirativní.
Už nějakou dobu vás mohli posluchači vídat na pódiích jako Zhilee. Co vás nakonec dovedlo k tomu vydat album pod svým, pouze nepřechýleným jménem a příjmením?
Primární důvod byl, že ta přezdívka vůbec nefungovala. Nějak jsem si vsugerovala nebo představovala, že to všichni budou číst jako [žilí:], ale skoro nikdo to tak nevyslovoval, a mnozí většinou i váhali, jak to vůbec číst. Přemýšlela jsem a hledala nové formy, jak to napsat, ale nepovedlo se. Pak přišel Ivan Acher, kterého jsem oslovila jako producenta desky, a řekl, že je to asi signál, že nastal čas se postavit sama za sebe a svoje vlastní jméno. A já jsem usoudila, že má pravdu, a že je to navíc ten správný moment, kdy to udělat. Zpětně jsem za to rozhodnutí hodně ráda, protože mám stále více pocit, že s tím albem opravdu přišla moje pravá identita.
Důležitou součástí vaší tvorby je, vedle hry na violu a housle, i využívání looperu. Ten je dnes už považován za celkem všední věc, ale myslím, že teprve historie ještě docení, jak důležitý a zlomový jeho objev byl. Vzpomenete si ještě, jak jste s ním začínala?
Začátky byly opravdu dlouhé. Docela to trvá. Mnozí i říkají, že naučit se hrát s looperem je stejné, jako začít hrát na nový hudební nástroj. Mě to ale hodně bavilo. Věnovala jsem tomu každou volnou chvíli, a ve finále to asi byly možná i tisíce hodin. Teď už mám zase jiné druhy nadšení, hodně cvičím na housle a na piano, ale pořád mě to s ním hodně baví.
Zmínila jste Ivana Achera. Jak jste se potkali a co vás dovedlo k tomu si ho vybrat jako producenta? Přece jen se asi nejvíc věnuje scénické a moderní vážné hudbě.
Možná právě proto. Já sama jsem nedošla k hudbě přímou cestou, ale v prvé řadě přes divadlo a herectví. S Ivanem se známe právě z divadla, a asi i proto máme hodně podobné vnímání pro to, jaká muzika se nám líbí. Pracovali jsme spolu na několika inscenacích, a díky Kubovi Čermákovi, který mi ho navrhnul, mi došlo, že jeho hudba je plná fantazie a invence, a že on je ten pravý. Ivan navíc hraje na bicí a skvěle zpívá, a především ovládá řadu hudebních programů, umí s nimi pracovat, neustále se v tom vzdělává. Bylo mi jasné, že bude rozumět tomu, co chci sdělit, což se ukázalo jako správný předpoklad.
Jak samotná spolupráce probíhala?
Byl to celkem dlouhý proces. Nejdřív jsem Ivanovi předala dema těch písní, tak, jak jsem je už hrávala na koncertech. Věděla jsem ale, že v téhle podobě je na albu mít nechci. On si je poslechl, postupně jsme nahráli housle, violu a zpěv a začínali aranžovat jakoby od začátku. A následně jsme samplovali a hledali zvuky. Byl to dlouhý a hodně pečlivý proces. Ze začátku jsem měla tendenci to dost korigovat a říkat, co si tam přeju, ale postupem času jsem toho říkala stále méně a méně, a nechávala to jen víc a víc na Ivanovi, protože jsem zjistila, že ve chvíli, kdy chci nějakou poznámku vyslovit, Ivan už na ní často pracuje. Ty naše hudební představy se zkrátka tak vzájemně připodobnily a propojily, že to celé ve finále byla jedna velká radost.
Máte ambici, aby vaše hudba působila terapeuticky?
Přála bych si to. Sama uvidím, jestli to tak bude. Do většiny těch písniček jsem vepsala nějakou svou naději, pokus o řešení či „cestu ven“, ale zda to tak budou vnímat i posluchači samozřejmě záleží na nich. Já sama jsem skrze tuhle desku začala nacházet svůj hlas a asi i nějakou vnitřní svobodu.
Souvisí s ní i to, že na albu zpíváte hned několika jazyky, od u našich písničkářek hodně oblíbené polštiny, přes francouzštinu až po třeba vlastní vymyšlená slova?
Asi
