Fujakovo album Průhledných soch by mohlo působit až kompilačním, zdánlivě nesourodým dojmem. Na jednom disku se tu potkávají snivá kompozice Water For Purgatory, vybudovaná nad vlnami echované kytary Davida Kollara s hostujícím Mikolášem Chadimou na flétnu, experimenty soudobé hudby s atonalitou a přírodními zvuky v La mer, poťouchlý free jazz v suitě ÚÚÚ-FFF-ÓÓÓ, koláž ruchů, samplů dětských hlasů a improvizovaného piana s hlasovým pitvořením Petra Nikla Švábení, část záznamu zvukového happeningu se zpěvačkou Gabrielou Vermelho a cellistou Janem Kavanem v opuštěném cukrovaru Power Of Silo či svébytná interpretace kompozice 1960 #9 minimalisty La Monte Younga. Střídají se sestavy Fujakových kapel tEóRia OtraSu a Hypianosis+, na závěr dojde i na úpravu nahrávek Júlia Fujaka s Mariánem Vargou původně z roku 2001. Část zvukových krajin tvoří terénní nahrávky.
Jenže ono celé album drží pohromadě jako jedna sonická suita kvůli převládajícímu ambientnímu charakteru „komprovizací“, a hlavně kvůli koncepci. Fujak si k jejímu určení vypůjčil dva citáty. „Právě provozovaná hudba je druhem sochy, vzduch se během jejího průběhu v cosi tvaruje“ z úst Franka Zappy. A charakteristiku francouzského výtvarníka Marcela Duchampa z roku 1913 „Hudební socha. Zvuky se zjevují a mizí na různých místech a tvarují zvukovou sochu, co trvá“. Což John Cage označil za impuls ke vnímání hudby nikoliv v časových, ale hlavně v prostorových souřadnicích. Právě oné zvukomalebnosti… tedy spíše zvukosošnosti se snaží Fujak dosáhnout napříč albem. Další, posmutnělou myšlenkovou linii pak vytvářejí dedikace zesnulým. Celé album je připsáno Fujakovu otci, Water Of Purgatory předčasně zesnulému Fujakovu studentu kulturologie Michalovi Reiserovi, spolupráce s Vargou pochopitelně Vargovi.
Splněnou zkouškou Fujakovy zvukové imaginace je, že ony průhledné sochy můžeme opravdu vidět. Samozřejmě ušima a za zavřenými víčky.