Po různých experimentech s elektronikou natočila Katarzia akustické album. Důvodem, jak říká, nebyla pouze přesycenost syntetickými projekty, ale také potřeba pracovat s akustickým pianem z rodinné pozůstalosti, které autorka převezla z východního Slovenska do Prahy. Tato konstelace se navíc potkala s delší dobu odkládaným plánem natočit akustickou desku ve spolupráci s producentem Petrem Ostrouchovem. Ten nakonec na albu „akustické pravidlo“ formálně nejčastěji porušuje použitím elektrických kláves, ale to není až tak důležité. Je-li něco pro Katarínino nové album určující, je to napětí skryté pod křehkým povrchem. A to platí pro složku hudební i textovou.
Některé písně Katarzia nahrála „starým folkovým“ způsobem, pouze s doprovodem akustické kytary. Jinde zvuk příjemně přibarvuje například kontrabas Tomáše Lišky nebo další nástroje. Jenže pak tu jsou písně s elektrickou kytarou a/nebo syntezátory, které sice skladby neposouvají směrem k elektronické koloratuře zpěvaččiných předchozích alb, ale dodávají jim moderní jazzovou náladu. A konečně v některých skladbách jsou údery akustických bicích (Roman Vícha) nazvučené takovým způsobem, že by bylo možné je nahradit elektronickými beaty, a výsledek by byl podobně silný a podobně přesvědčivý. Album je tedy z převážné části akustické, ale produkce písní jako Kniha nepokoja nebo Hnev má k mainstreamovému folku daleko.
Podobnou – a možná ještě průkaznější – dynamiku můžeme sledovat v textech. Vlastně by albu mnohem více než název Šťastné dieťa (titulní píseň je mimochodem o nechtěném otěhotnění a jeho následcích) příslušel titul jiné písně, Kniha nepokoja. „Hádame sa do krvi a nevieme sa počúvať.“ „Krvácam jed.“ „Si závislá na človeku čo ti robí zle.“ To jsou jen některé z vážných tezí z písní pojednávajících o tématech, před kterými často zavíráme oči. Katarzia jako textařka střídá gramatické osoby, jednou svou hrdinku oslovuje, podruhé se do ní stylizuje, potřetí o ní vypráví… a mezi všemi těmi průšvihy mezilidských vztahů i lidské psychiky jen občas zavzpomíná na bezový sirup nebo sklenku s mlékem od babičky. V ten moment „nič nie je také smutné ako vyzerá“, což je možná klíč k chápání alba. Tak jako jsou rozostřené hranice mezi akustickým a tím, co zvukově připomíná Katarziina předchozí alba, je jen velmi křehká linie mezi trápením a štěstím. Zlo je sice třeba pojmenovat, a tak proti němu bojovat (a písně o fyzickém násilí mohou mít právě tento terapeutický efekt), ale stejně důležitý je moment útěchy, povzbuzení a pozitivního naladění. To vše bylo přítomné už na starších albech, ale ve spojení s produkci Petra Ostrouchova je to vše jaksi čitelnější. Šťastné dieťa opravdu není folkové album ve významu hraní u táboráků. Nejsou to ani písně, které byste si s autorkou začali jen tak prozpěvovat. Ale je-li folk hudba s obsahem, hudba burcující i ve své křehkosti, hudba křičící protestem v tom nejkomornějším podání, je Šťastné dieťa navýsost folková deska.