Indies Scope, 2021, 38:34
Zpěvačka, skladatelka a hráčka na nyckelharpu a kytaru Kateřina Göttlichová vydala sólové album, ovšem její přístup k muzice zůstává logicky podobný jako u BraAgas a Carnem. Ale jen přístup, ne, že by Kateřina vyloženě opakovala sound předchozích počinů. Přestože okruh muzikantů je podobný jako v případě Carnem (David Göttlich, Jan Balcar) a nechybí decentní využití elektronických smyček, Zimnice je akustičtější a baladičtější. Nehledě na nápadnou odlišnost v jazyce textů a tudíž i v jiném frázování, rytmizování, vedení melodických linek. A přestože zpěvačka zhudebňuje „místní“ lidové texty, nejde o autorská aranžmá lidovek jako v případě BraAgas a jejich vícehlasého zpívání O ptácích a lidech. Nicméně Kateřinu si při prvních tónech správně zařadíme, což je dar osobitosti, a využívá se tu podobný recept: Vezmi odkaz tradiční hudby od Pyrenejí po Balkán, naroubuj na vlastní nápady a dej mu eklektickou podobu současné world music.
Pravda, známé lidové texty ze sbírek Sušila či Erbena (Prostonárodní české písně a říkadla), zhudebněné Kateřinou např. s využitím latinských rytmů, mohou zpočátku působit jako pěst na ucho. Jenže proč vlastně? Vždyť témata lidovek bývají vesměs celoplanetárně podobná. Srdénka bolí, černé oči pláčou, slunéčko vychází a milý se s milou loučí všude na světě. Nakonec dává tohle autorské oblečení „slovanských lidových textů“ folklorně-kosmopolitním kabátkem smysl. Můžeme ho brát třeba jako umně vydestilovanou esenci pomyslného panevropského folkloru. Konec konců, hudební postupy, melodie a tradice se kříží odjakživa. Jen zkuste opravdu důsledně vypreparovat zrovna z „našeho“ folkloru vše, co do něj přišlo s Turky, Napoleonovými vojáky nebo třeba se Švédy. Jasně, nepůjde to.
Kateřina Göttlichová navíc propojuje všechny svoje „evropské písně ohlasové“ vlastním melodickým rukopisem a prožitou interpretací. Chytit tuhle Zimnici je zkrátka příjemné.