Stará láska nerezaví. Ke svým jedenačtyřicetinám vydali DEVO , zřejmě první praktici postmoderny v hudbě, novou desku. Tedy vlastně staronovou. Zbytky ze stolu po hostině, kterou si dopřáli před třemi lety pod hlavičkou Something for Everybody. Takové rest of the best: Something Else for Everybody.
Byla to v roce 2010 opulentní žranice, velký návrat na vlně, která se vzedmula vlastně už závěrem šedesátých let na jedné univerzitě v americkém Ohiu. Vybraný smysl pro absurdní humor, nadšení pro náročnější, experimentální verzi punku, a k tomu kosmická vize deevoluce, která se promítla do textů, muziky, vizáže i videoklipů. Nic z toho nepůsobí ani dneska vyčpěle, trapně, uměle. Zatímco deevoluce zuří prakticky všude kolem, moderní člověk koroduje, hroutí se a rozpadá na nuly a jedničky, Devo jdou odvážně v protisměru. A mají pro každého něco.
Na první vrchol se kapela dostala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. První tři desky, vydané v rychlém sledu (Q: Are We Not Men? A: We Are Devo!, 1978; Duty Now for the Future, 1979; Freedom of Choice, 1980), mají sice navenek, hudebními postupy i zvukem, blízko k anglickému postpunku à la Magazine z časů Real Life, ale jejich kořen je zřejmě jinde. Byl to David Bowie (s Iggym Popem), kdo kapelu objevil a pomohl jí po letech protloukání se v undergroundu na světlo. A právě Ziggy Stardust, muž, který spadl bůhvíodkud na Zemi, vzal deevolucionisty na čas ochotně pod svá křídla. Odtud nejspíš jejich záliba v barevném plastu, pyramidovitých čepicích a kombinézách jako ze cvičení památné CO (civilní obrany – pozn. red.), odtud záliba v trhaných, robotických pohybech a kýčovitě pojatých sci-fi prvcích i tématech vůbec, záliba v syntetických zvucích, plujících ovšem vesměs nad pevnou rockovou základnou kytara-basa-bicí. Devo byli nová vlna stejně jako synthi- -rock nebo synthi-punk, space-music, post-punk i art-punk. Snad jen svobodný pohyb mezi jedním a druhým pohlavím, s nímž vlastně kouzlo Ziggyho Stardusta stojí i padá, je nezajímal. Pubertální konflikty s autoritou zvládli s nadhledem zábavných i pobavených, lehce perverzně stylizovaných univerzitních studentů, kteří mají stejně blízko k sociální kritice (v textech) jako k fantaziím v linii dadaistické avantgardy nebo ostře kořeněnému humoru Monty Python’s (ve videoklipech a pódiové performanci).
Druhá polovina osmdesátých ani první polovina devadesátých let kapele moc nepřála. Devo si vybrali odde-chový čas v řadě průměrných i špatných desek (naposledy Smooth Noodle Maps, 1990), kompilací, souborů raritních kusů z první pětiletky, spoluprací atp. Když už nebylo kde brát, nechaly se bratrské dvojice Mothersbaughů a Casalů na čas hibernovat. Pak ale přišel rok 2010 a s ním druhý vrchol: Something for Everybody. Reanimace vyšla kapele na výbornou. Pokud první éru připomínají dodnes hity jako Mongoloid, Whip It nebo Girl You Want (první a třetí ostatně přetavili po svém do české verze Visací zámek a Hagen ve spolupráci se Sahulou), pak ta druhá má na svém štítě hned úvodní song – Fresh. Takhle celkově „fresh“ nebyl z mohutné vlny punkových reunionistů v posledních dvaceti letech nikdo. Snad s výjimkou Biafrovy guantanamské školy medicíny. Co na tom, že si výrazně melodické vokály sedly trochu unaveně o pár schodů níž? Ze sklepa vycházejí pořád stejně syrové, špinavé, znepokojující rock’n’rollové šramoty. Vkusně rozházené synthi-prvky pak platí za vtipnou retrovýzdobu. A protože titul je třeba brát jako návod k celé desce, znějí tu vážné i parodické odkazy nejen k současnému pop-punku, ale také k dávnějším modelům typu Depeche Mode (Human Missile) nebo Pet Shop Boys (March On). Something for Everybody je vlastně konceptuální album, ten vývojový pohyb od ostřejšího poga ke stylu masových tanečních parties pod hvězdou stroboskopu je jasný na první poslech.
Letošní Something Else for Everybody pak v načaté konceptuálnosti pokračuje. Ta samá kráska na obalu desky má najednou monokl a chybí jí přední zub. Každý sequel je sice vždycky v první řadě znouzectnost, která se dá vykládat jako umělecká nemohoucnost maskovaná za vstřícné gesto k fanouškovské obci, ale v případě Devo je to jinak. Zbytky z hostiny dnešních šedesátníků chutnají překvapivě dobře. Třeba ve srovnání s tím, co produkovali v osmdesátých letech jako „noví tradicionalisté“, s krotkou syntezátorovu show bez žertu, satiry, ironie i hlubšího významu. A nejen oni, i jejich kamarád Bowie, například. Anebo ve srovnání s tím, co berou za nosné revenanti z věčných lovišť první generace anglického punku a vlastně i jeho derivátu, amerického hardcore. Synthi-punkový rámec trvá, možná posílila rocková základna, sympatií pro taneční postupy každopádně ubylo. Hitem je dvojka On the Inside, která sice v základním riffu vykrádá Dead Boys (Sonic Reducer), ale co je cizí navenek, je uvnitř překvapivě jasně vlastní. Devo si berou, odkud chtějí, co chtějí, jenže ne podle prostě kompilačního mustru „cut & paste“. Postmoderní „anything goes“ je pro ně výzvou. Pobídkou ke kreativní hře. S výpůjčkami pracují invenčně, s vtipem, přetavují je do zcela ryzí podoby. Své podoby. To předvedli ostatně hned na debutu s hitem Rolling Stones (I Can’t Get No) Satisfaction, který v jejich podání zmutoval takřka k nepoznání. Ze studentů deevoluce prostě vyrostli revoluční mistři. A ti mají vždycky co nabídnout. Každému, kdo o to stojí.
