Nestává se nijak často, aby se na scéně objevil někdo vlastně hodně mladý a hrál a komponoval rovnou jako zralá osobnost. Když se před pár lety na pódiích začala prosazovat v Avokaduu či kapelách Uthando a 2in2out kontrabasistka Klára Pudláková, šlo o přesně takové zjevení, a lecjakému otrlému posluchači padla čelist. Což není nadsázka, jsou na to svědci. Klára by s tím vychvalováním skromně nesouhlasila, jenže víme svoje.
Samozřejmě, že se stále zlepšuje a dál vyvíjí, jenže už tu úvodní laťku měla závratně vysoko. Dnes každopádně jde o respektovanou hudebnici v improvizační, jazzové, „soudobé“ a různě nezařaditelné oblasti. V rozhovoru se soustředíme na nejnovější přírůstky Klářiny diskografie v duu Toša či triu Pudlax. Dojde na duo s dánskou vibrafonistkou Viktorií Holde Søndergaard i projekt MAOMAH. A také na jedno překvapení, znovuzrození violoncellistky. Ovšem v poněkud noiseové reinkarnaci.
Mohla jsi se svým rodinným zázemím (táta i děda skladatelé, máma učitelka flétny) vůbec být někým jiným než hudebnicí?
Já se snažila nebýt hudebnicí! Chtěla jsem být v rodině trochu zajímavější než „další muzikant“. (smích) Ráda bych dělala filozofii, malovala, byla tanečnicí… Jenže se to nepovedlo. V těch oborech jsem neměla takový základ jako v hudbě.
Proč sis vlastně zvolila kontrabas?
Od šesti jsem hrála na violoncello. Pak mě rodiče přihlásili na baskytaru, protože máma chtěla, abych doprovázela její flétnový ansámbl. Pro tenhle ansámbl dělali totiž táta a brácha úpravy jazzových standardů pro příčné flétny. Což byl výborný základ do mého dalšího muzikantského života. A protože jsem chtěla na HAMU, nebo i rodiče chtěli, abych šla na HAMU (smích), tak se nakonec baskytara přehoupla ke kontrabasu. Protože na HAMU se tehdy baskytara studovat nedala. Kontrabas mě hned chytil, zkušenosti s cellem a baskytarou se mi v něm spojily. A říkala jsem si, že bude dobré vystudovat jazz i na vysoké škole, poté, co jsem prošla studiem na VOŠ Jaroslava Ježka.
Tvůj bratr Jan Pudlák mi před časem říkal, že on proti „rodinnému řemeslu“ a rodičům moc nerebeloval. Jediný „vzdor“ spočíval v tom, že „s Klárou máme rádi free jazz a táta ne“. Je to tak?
Je, v tomhle jsme z rodinné linie odbočili. Věnujeme se něčemu jinému. Ale zároveň víme, že jde o legraci, jen o takové pošťuchování. Táta se nám třeba naoko posmívá, ale víme, že naši muziku chápe.
VÝHODY A VÝZVY RODINNÉHO PODNIKU
Dotaz na rodinu byl jistý naschvál, protože ty teď vydáváš desky, dá se to tak říci, hned se dvěma „rodinnými“ kapelami. S bratrem v triu Pudlax a s partnerem Michalem Wróblewskim v duu Toša. Jak to vlastně zvládáš? Leckdo si nedovede představit, že i přes vzájemnou úctu chodí např. se životním partnerem „do práce“.
(smích) Chápu. Vlastně jsem se dua s Michalem nejdříve také docela bála. Říkala jsem si, že se sice doslova nabízí, abychom spolu hráli, ale jestli ono to nebude spíše ke škodě. Ale bála jsem se zbytečně, duo funguje krásně. Když spolu jedeme někam hrát, jsou to pro nás vlastně výlety. Nasedneme do našeho červeného autíčka, jedeme na druhý konec republiky něco zahrát, uděláme si tam hezký večírek s pořadateli a dalšími muzikanty a jedeme zase zpátky.
Ale je pravda, že když jsem přizvala Michala do svého hlavního projektu MAOMAH, kde on měl být v pozici sidemana a hrát moje, nikoliv naše společné skladby, tak tam to úplně nefungovalo. Bylo nepříjemné pak doma muziku řešit a brát Michalovu kritiku…
…Toša je zkrátka domácí pohoda, a v ZUŠ spolu neučíte. Ten můj příměr ke společnému „zaměstnání“ byl vlastně hodně nepřesný.
Je to tak. Kdybychom měli jen jednu kapelu a hráli v ní spolu, šlo o naše jediné hudební vyžití, tak to by bylo samozřejmě strašný. (smích) Ale když se spolu takhle v jedné z našich kapel potkáme, můžeme souznít.
Hrát s bratrem, zvláště starším, je jistě také výzva.
Jasně, když jsme
