Improvizovaný koncert flétnistky Andrey La Rose, houslisty Pavla Hlavatého, violisty Daniela Meiera a fagotisty Jána Kravárika v kapli Obce křesťanů Na Špejcharu byl hodně utajený. Kdo nesleduje stránky Obce křesťanů, ten se o něm nedozvěděl, pokud ho náhodou nepozval někdo z účastníků. Připravil se tak o nejen z nejúžasnějších zážitků srovnatelných s prvním poslechem akustické podoby dua Durmana a Posejpala z konce osmdesátých let nebo prvních vystoupení IQ 1, kdy s nimi ještě hrál na cello Miroslav Posejpal.
Nezvyklé bylo již obsazení, už spojení houslí a violy s fagotem nebývá běžné. Andrea La Rose navíc střídala altovou flétnu s kontrabasovou, což je téměř nevídaný nástroj velký jako sama hráčka s velmi hlubokým, ale měkkým zvukem. Občas hrála i na náústky.
Kontemplativní improvizovaná hudba se pohybovala mezi jazzovou avantgardou a komorní soudobou hudbou v podobných oblastech, v jakých působí Anthony Baxton nebo Roscoe Mitchell, ovšem bez expresivních momentů. Ono to plyne ze zkušeností muzikantů, Kravárik se věnuje především vážné hudbě, zatímco La Rose, která učí na Lauderově škole, se pohybuje mezi novou hudbou a improvizací. Pavel Hlavatý začínal s písničkářským folkem a pak se věnoval alternativní a scénické hudbě v P.R.S. a Tonton Macoutes, a to jak v jejich elektrické, tak akustické podobě.
I když oba hráči na smyčce bývali zvyklí zaplňovat prostor, jak ukazují letité nahrávky Tonton Macoutes, tak loňské Meierovo sólové elektrické album City of Moloch u pardubických Stoned to Death, struktury na koncertě byly řídké a hra až minimalistky úsporná, na žádné košaté melodie nedošlo. Kvarteto navíc kladlo důraz i na rozložení zvuku v prostoru, protože muzikanti neseděli jen před diváky, ale přecházeli z místa na místo, přičemž využívali akustických kvalit kaple. Pavel Hlavatý taky hrál na housle i ze sousední místnosti, což ovlivňovalo nejen hlasitost, ale měnilo i charakter zvuku.
Improvizace byla strukturovaná, chvílemi hrála sama La Rose nebo Kravárik, který střídal fagot s melodikou, jež vytvářela nejvýraznější melodie, jindy zase jen dva ze čtyř muzikantů. Mnohdy hráli v nezvyklých polohách nebo netradičním způsobem, kdy housle suplovaly perkuse, když Hlavatý klepal žíněmi smyčce do strun.
Slabiny byly jen dvě – ono rytmické poklepávání bylo v závěru přece jen dlouhé, možná by prospělo změnit ke konci tempo. Specifický zvuk melodiky trochu trčel ze soundu, zvláště když La Rose hrála tak, že potlačovala atak. To však byly jen drobnosti, které nemohly ubrat na dojmu z vynikajícího koncertu. Škoda, že soubor působí stranou, protože jde o jedno z největších překvapení na tuzemské scéně improvizingu, které by si zasloužilo zaznamenat ve studiu.