Je dobře, že Krajina Ró nezůstala kapelou jedné desky, příležitostným setkáním Michala Němce z Jablkoně s kytaristou Tomášem Frolíkem a The BladderStones. První album Hotel Blázen (2020) se povedlo a „nic mu nechybělo“. Ale nejen, že Mlhoviny nenarážejí na žádná tzv. úskalí druhé desky, kdy původní energie vyvane a nápady se recyklují. Mlhoviny stále rozpíná onen sympatický malý (personální) třesk. Navíc už se povedlo různorodé talenty dokonale provázat. Jistě, chvílemi, třeba v písni Minulý čas, probleskne poetika i melodická samorostlost Jablkoně. Němec zůstává Němcem. Jenže původní matérie z nově vzniklé kvality nápadně neční. Definitivně nejde o rockový Jablkoň nebo škodolibě hravější, nadžánrovější The BladderStones. Rozprostírá se před námi Krajina Ró, se svými vlastními skalisky i terénními oblinami. A zatímco v případě debutu se vyzdvihovala spolupráce dvě generace vzdálených hudebníků, nyní „generační propast“ vůbec není třeba řešit. Není patrná, není důležitá. Hrají spolu prostě lidé, kteří se sžili, kteří si rozumějí. Členové kapely přitom v symbióze jinak komponují, jinak zpívají a hrají.
S tím si neprotiřečí, že třeba verše (v případě písně Minulý čas navíc spoluautorské s Annou Břenkovou, která také udělala ohromný skok v pěveckém výrazu) jsou pořád osobitě Němcovy. Plné nezaměnitelných příměrů: „Jako když v člověku přeteče vana / ústa mlčí a zároveň i mluví / jako když si ve vodě povídají ryby“ (Cítím i necítim). Protože i texty odrážejí jinou… ehm, krajinu.
Jakou krajinu? Jako leitmotiv alba může vytanout např. téma samoty. Či spíš různých druhů samot, vyzpívaných v písních Den co den, Mlhoviny, Je mi to úplně jedno či Nahoře. Jenže samot nikoliv bezvýchodných, s nadějí na nečekaná setkání za poetickými zákrutami. Sonickou krajinu tentokrát víc zemní kytarové riffy, či naopak načechrávají kytarové syntezátory. Procházka Krajinou Ró je zkrátka stále zajímavější. Nezevšední.