Indies Scope, 2021, 58:34
Název druhého alba „Kuželek“ zní jaksi… dohazovačsky. V tom nejlepším smyslu, je totiž fajn dohazování uposlechnout a na (posluchačské) námluvy dorazit. I kdyby totiž hrubá síla muzikologů právem tvrdila, že skutečný folklor už z dnešního informační společnosti vymizel, můžeme kontrovat, že minimálně „folklorismus is not dead“. A je to veselý poslech.
A ne, nejde jen o dívčí jízdu, mládencům vstup zakázán. Hned úvodní pěvecké sólo v sadě Súsedovo dívča patří primášovi Horňácké cimbálové muziky Romanu Sokolovi. Album zaznamenává i další spolupráce sboru Kužełovské zpěvulky s Mužským sborem z Kuželova a s Horňáckou cimbálovou muzikou Marka Potěšila. Dalším sólistou je třeba horňácký zpěvák Martin Prachař z Velké nad Veličkou, kterého si možná vybavíte díky albu spolku Musica Folklorica Opýtaj sa Malana (2014). Zajímavé jsou i autorské úpravy horňáckých písní, aranžmá a řazení do sad. Nechybí notoricky známý evergreen Vandrovali hudci, ovšem většina repertoáru je pro obyvatele té západnější části republičky příjemně neoposlouchaná či dosud neznámá. Témata písní? Samozřejmě převážně milostná až lehce lechtivá, jak tomu v lidovkách a řečech dohazovačů často bývá: „Dojdi k nám šohajku, dnes v noci přes vodu, šak já ti otevrem, zapłatím za škodu“ (Čí sú to kačenky ze sady Čí je to dívčátko), „k temu bych se sklonila, jak jahoda sladká“ (Kebych byla jahodú). Ale vážně decentně, není třeba lepit na CD ceduličku „do šestnácti nepřístupno“. Výtečná sezpívanost Kuželek a frázování doslova jedním dechem je jistě dáno přirozeným sžíváním se od malička, jak s repertoárem, tak mezi sebou. Však Klára Kostelanská píše ve sleeve-note o albu jako o „příběhu kamarádek, které toho spolu už zažily víc než dost“.
„Ej, sbohem ostávejte kužełovské děvčata“ (Tam ty koníčky ze sady Kosí Jano). A zase za čas něco nahrajte. I pro ty, kteří se tak často nedostanou k vašemu slavnému „větráku“ osobně.