Příprava pátého alba Lanuga trvala dlouho. Písně se začaly rodit za covidu, ovšem i kvůli zaměstnanosti muzikantů v jiných projektech probíhala nárazově (viz i rozhovor s Markétou Foukalovou z UNI 9/2025) a nakonec přinesla výsledek až s 20. výročím vzniku kapely. Což mělo i další důvod, poctivě tvůrčí. První „várka“ písní vyzněla podle autora hudby Viliama Béreše až tak temně, že bylo třeba ji odlehčit dopsáním něčeho pozitivního. Čímž se příjemně natáhla i stopáž desky. Průtah nakonec přinesl jen to dobré. Aranžmá se podařilo vystavět k dokonalé vyváženosti živých nástrojů a elektroniky, vyšperkovat spoustou nápaditých a zároveň nikoliv samoúčelných detailů. A že by nějaké písničky od dob čínské pohromy zestárly, to ani náhodou. Ostatně doba jaksi pořád nehýří radostnými náladami. O to víc jsou třeba i optimističtější kusy, s nosnou myšlenkou, že vše se dá ustát, když neztrácíte naději a podporujete se s blízkými: Banálně jsem tuhle hlubokou pravdu formuloval, ale víte, jak je to myšleno.
Civilní texty Johany Frankové, které Markéta Foukalová sugestivně prožívá, totiž nejsou banální ani náhodou, ač často tematizují tzv. všednost. Jako když v písni Říjen promění děj obyčejného podzimního dne „už je tma, když ráno vstávám, otevřu okno a uvařím si černý čaj“ v křehký poetický obraz „koleje jsou zlatý sluncem“. A samozřejmě, k všedním dnům přece patří i snění. Civilnost si nepřekáží s vizí moře nebo tajemných nočních krajin, ve které se může proměnit i známá ulice za oknem.
Už jsem to v souvislosti s předchozími deskami Lanugo napsal, jenže když ono se nic nezměnilo. Bohužel. Tenhle muzikantsky brilantní, současný indie pop by měl plnit mainstreamová média. Vždyť nejen Topoly jsou jasný, přístupný hit, jaký by dokázal oslovit i popové konzumenty, ale zároveň by tříbil vkus. Žel, naše mainstreamová média, až na čestné výjimky, pořád servírují podbízivý brak. Zvyknou si na Lanugo za dalších dvacet let?