Laurie Anderson with Sexmob: Let X=X

Laurie Anderson potvrdila v Arše svou výjimečnost. Dokáže vyhmátnout problémy, které se týkají každého, jako jsou pocit odcizenosti či prázdnoty po odchodu blízkých. Její verš „Když můj otec umřel, bylo to, jako by shořela celá knihovna“ z písně World without End je mimořádně výstižný, protože pak už zbývají jen vlastní mizející vzpomínky. Pro Laurie je to mimořádně citlivé téma, které se vrací po smrti jejího muže, jímž byl Lou Reed, na něhož také vzpomínala. Mimořádně výstižná byla i citace, že „když si myslíte, že technologie vyřeší vaše problémy, tak nerozumíte technologii a nechápete svoje problémy“. Andersonová přitom přiznala, že ona sama má moderní technologie velmi ráda.
Vystoupení mělo retrospektivní charakter a zaznívaly na něm staré písně včetně prvního úspěšného singlu O Superman. Ostatně se také turné jmenovalo podle jedné z písní z debutového alba Big Science Let X = X, z něhož zazněla hned v úvodu skladba From the Air. Označit vystoupení za koncert by však nebylo úplně přesné, protože šlo spíše o pásmo, kdy jedna skladba přecházela do druhé a velký prostor mělo mluvené slovo.
Vystoupení mělo hodně komorní charakter s dominantní rolí protagonistky, která zpívala v pražské Arše za doprovodu newyorské experimentální jazzové skupiny Sexmob, která hraje převážně akusticky. Přesto se nejen nálada, ale ani zvuk příliš nezměnily, i když obsazení tvořené snižcovou trubkou střídanou s tubou, na kterou hrál Steven Bernstein, baryton saxofonem Briggana Krausse, klarinetem Douga Wiselmana střídaným s flétnou a akustickou kytarou, s akustickou basovou kytarou Tonyho Scherra bylo velmi odlišné od jejích elektrických až rockových doprovodných kapel. Některými očekávaná radikální přepracování písní, jaké nabízejí jejich předělávky bondovských témat nebo melodií z Felliniho filmů, nepřišlo. Sexmob drželi na uzdě své obvyklé choutky pohrávat si s tématy, variovat je a převracet je naruby a plně se podřídili záměrům autorky ve služebné roli invenční doprovodné kapely a ctili charakter repertoáru. Svůj divoký naturel s výjimkou bubeníka ukázali jen tam, kde jim autorka k tomu dala prostor a kde sama cítila, že by se to hodilo, jako v písni Jamese Browna Gets Back to Having a Good Time, která následovala poté, kdy se Laurie Anderson snažila odhadnout, jak by reagovali na horšící se stav světa osobnosti, které obdivuje (Philip Glass by složil nějakou hudbu. John Cage, autor slavné skladby pro piano 4:33, v níž nezazní ani jeden tón, by mlčel a naslouchal).
Andersonová, jejíž názory jsou známé, se současně snažila publikum nerozdělit, takže když vyzvala publikum, aby vykřičelo svůj vztek, neřekla na co, ale nechala je, aby si každý našel sám, co ho trápí. I v závěru, kdy nechala diváky cvičit tai-či, byla patrná snaha lidi sjednocovat.
Nejen Andersonová, i Sexmob ukázali svou výjimečnost, protože museli hrát úplně jinak, než jsou zvyklí, přesto byli mimořádně citliví. Jen v O Supeman bylo opakování základního riffu trochu ostřejší, než je člověk zvyklý. Tuba, trubka a další dechy výborně doplňovaly plochy kláves i hru Laurie Andersonové smyčcem, která měla v závěrečné třetině koncertu dost velký prostor.
Překvapení se nekonalo, ale skvělé vystoupení nikoho nezklamalo, protože Andersonová má pořád co říci.