Lucie Dlabolová je nejen divadelní dramaturgyně a zdravotní klaunka, ale i zpívající klavíristka, jejíž nedávné debutové album Lucidní snění je krásnou ukázkou, že vše má svůj čas a věk u toho nehraje roli. Nahrávka, ozdobená hvězdnou sestavou excelentních hostujících muzikantů, je sice nenápadná, křehká a intimní, ale představuje v současné nadprodukci svěží závan. Hudba na hraně indie folku a šansonu, s jemnými jazzovými přesahy a občasnými úkroky ke vkusnému a něžnému popu, mnohdy ani nepůsobí jako začátek hudební dráhy, ale spíš jako její logický vývoj.
Zdají se vám často sny?
No jasně. Každou noc. Třeba teď se mi zdálo o hrobce. Ale nebyl to žádný horor – byli tam nějací mrtví lidé a tančili tanec, který mi připadal velmi žertovný, tančila jsem s nimi…
Inspiruje vás to k psaní písniček?
Určitě. Spousta mých textů vzešla ze snů, anebo alespoň pracuje se snovou logikou – tedy, že nic není nemožné. Jednu dobu jsem si sny i zapisovala, dodnes z toho mám takovou knihu… Tehdy jsem ještě neměla děti, pak už na to zapisování snů nějak nebyl čas.
Mnoho lidí si sny spojuje s určitým únikem z reality. Vaše texty se mi zdají občas až takové nadoblačné. Co vás k jejich psaní dovedlo?
Pro mě jsou sny druhá strana reality, ani ne únik, ale zpráva mého snícího já o tom, co má být viděno. Když jsem začala dělat zdravotního klauna, vrazili mi do ruky ukulele, a hodně jsem začala při hraní improvizovat písničky, leckdy nesmyslné, dadaistické. Často jsem reagovala na nemocniční prostředí a vyrovnávala ho hravými obrazy. Texty mých písniček na desce jsou koláží útržků vzpomínek, loučení, vyrovnávání se s minulostí, smrtí blízkých lidí a snových zážitků z období, kdy jsem si po letech zase hodně přála hrát znovu na klavír, byl to pomalý proces osmělování.
Písničky píšete už od dětských let. Jak došlo k tomu, že jste se s nimi rozhodla začít vystupovat, nahrát je a vydat, až teď?
Jako dítě jsem si zpívala vlastní popěvky i s texty a táta, hudební skladatel, je zapisoval do svých notových sešitů a nahrával na kazeťák. Pak jsem se hudbě roky nevěnovala. Spouštěčem pro tvorbu písniček z alba Lucidní snění bylo přestěhování se do Sudet v covidovém období, tesknota starého domu i izolace od lidí. Občas jsem pak ty písničky hrála na vernisážích pro kamarády. A ti kamarádi přivedli další kamarády. A ti mě zas pak pozvali do nějaké kavárny nebo do obýváku na bytový koncert… A najednou jsem zjistila, že těch písniček mám dvacet a v pohodě můžu hrát hodinu, a také se mě lidé začali ptát, kde si to mohou pustit… až z toho postupně uzrála potřeba to nahrát.
A myšlenka oslovit s tím už někoho zkušeného?
Napadlo nás, s mým mužem, zkusit Marka Doubravu, který vlastně trochu inicioval moje první hraní pro někoho jiného než pro přátele, když mě pozvali s Martinem Kyšperským na festiválek Nezavřeno do Jimramova.
Martin Kyšperský už je jako „producent písničkářek“ docela proslulý…
Já jsem nejdřív oslovila Marka. Chtěla jsem po něm, zda by nezhudebnil nějaké texty Jána Sedala. On mi odepsal, že se mu ty texty líbí, ale že je moc nevidí jako texty pro Hm… Tak jsem si některé sama zhudebnila a jemu to přišlo zajímavé a pozval mě s tím do toho Jimramova, ale na produkci celé desky už neměl Marek čas. Můj muž je basista, tak jsme si to produkovali sami.
Takže ty písničky autorsky dotahujete s ním?
Ano, já vždycky přinesu nějaký nápad a text, první syrovou verzi písničky, a spolu si pak řekneme, jak by to formálně mohlo vypadat. Zda to třeba potřebuje nějakou předehru, jak to posuneme rytmicky. Petr občas zkouší opravit „chyby“ v harmoniích, ale tam se mnou moc nehne – mně někdy ty třeba harmonicky nelogické věci baví víc, než jak by měly správně vypadat podle učebnice. Takže jsme si podobným způsobem předpřipravili materiál, který jsme pak nabídli k nahrávání muzikantům, u kterých jsme se shodli, že bychom rádi, kdyby na tom s námi spolupracovali.
Oni muzikanti jsou ale poměrně vyhlášení, dá se říci, že pomyslná první liga. Jaké tak byly plány, co s těmi písničkami bude, až to společně nahrajete? Z časových i finančních důvodů přece muselo být dopředu jasné, že nastálo vás nebudou moci doprovázet?
Základní varianta je, že jsme schopni to s manželem zahrát sami dva v obsazení klávesy, basa, zpěv a funguje to pro nás i pro publikum. S Milošem Dvořáčkem a Markem Doubravou jsme pak dohodnuti, že když to bude možné a budou i pro ně odpovídající finance, že si s námi také rádi občas zahrají. Ta rozšířená kapelní sestava má skvělou energii, což je pro nás samozřejmě také zajímavé a baví nás to spolu.
Ta energie je určující?
Je to jiná, živelná energie s celou kapelou a intimnější ve dvojici. V duu je to koncentrovanější na texty a sdělení. S Milošem a Markem je to dost dobrodružné a místy docela divoké.
Jakou muziku vy sama ráda posloucháte?
V posledním roce jsem asi nejčastěji poslouchala Beth Gibbons a její album z roku 2024 Lives Outgrown. To asi byla ta nejsrdečnější záležitost: tím, že to je meditace zralé ženy o životě a plynutí času, mě hodně oslovila. Mám taky moc ráda česko-slovenské zpěvačky: Báru Zmekovou, Sisu Feher, Marii Puttnerovou, Dorotu Barovou, Martinu Trchovou, Lenku Dusilovou nebo kapelu Fallgrap. Loni jsem na koncertě v Hradci slyšela Mílu Königa s vynikající deskou Hedvábí, to mě taky nadchlo.
Vzpomenete si ještě na svůj první koncert?
Já jsem vlastně nejdřív začala
