Hudební mapa amerického Jihu je propletena liniemi, které spojují městská nahrávací studia v Memphisu s prašnými venkovskými cestami v severní Mississippské vysočině. Málokterý hudebník reprezentuje tento geografický a kulturotvorný průsečík s takovou autenticitou a tvůrčí nekompromisností jako kytarista, zpěvák a producent Luther Dickinson. V aktuálním společném projektu s kytaristou JD Simo jej uvidíme – poprvé v České republice – jako jednu z hlavních hvězd festivalu Blues Alive v Šumperku, který se uskuteční 12.–14. listopadu.
V takové rodině, ve které přišel 18. ledna 1973 v Memphisu ve státě Tennessee na svět, bylo dost těžké nestat se muzikantem. Jeho otcem byl totiž Jim Dickinson, legendární pianista a studiový producent, jehož hudební stopa sahala od klavírního doprovodu v písničce Wild Horses od The Rolling Stones přes studiové nahrávky pro Arethu Franklin, Big Star a Boba Dylana až po produkci spousty alb od Ry Coodera až po grungeové Mudhoney. Domácnost Dickinsonových tak nebyla pouze rodinným sídlem, ale permanentně otevřeným hudebním salonem, kde se potkávali bohémští písničkáři, radikální punkoví rebelové i staří bluesoví mistři.
V tomto prostředí vyrůstal Luther společně se svým mladším bratrem, bubeníkem Codym Dickinsonem. Vztah obou bratrů se od dětství utvářel skrze společné muzicírování. Codyho rytmicky výbušný styl bubnování, kombinující tradiční jižanský rytmus s funkem a punkovým drajvem, vytvořil ideální protiváhu k Lutherově intuitivní kytarové hře. Bratrské pouto se stalo základním stavebním kamenem jejich celoživotního hudebního partnerství, které v průběhu následujících třiceti let prošlo snad desítkami společných projektů.
Zásadní životní a estetický zlom nastal pro rodinu Dickinsonových v roce 1985, kdy se rozhodli opustit městský ruch Memphisu a přestěhovali se na mississippský venkov, konkrétně do kopcovité oblasti u města Coldwater v okresu Tate. Tady Jim Dickinson vybudoval rodinné analogové studio Zebra Ranch, které se brzy stalo mekkou vyznavačů syrového zvuku. Přestěhování do regionu North Mississippi Hill Country přivedlo dospívajícího Luthera do přímého kontaktu s hudebním mikrosvětem, který se výrazně lišil od známějšího blues mississippské Delty. Zatímco tradice Delty obvykle stavěla na klasické dvanáctitaktové struktuře, Hill Country blues je založeno na hypnotických, většinou jednoakordových groovech, transovním opakování riffů, polyrytmu a archaické tradici venkovských kapel, využívajících bubny a bambusové píšťaly. Blíž než ke klasickým „dvanáctkám“ tak má tato hudba spíš ke garážovému psychedelickému rocku a není divu, že ji obdivuje i řada slavných hudebníků z jiných žánrových oblastí Robertem Plantem počínaje a Iggym Popem zdaleka nekonče.
Strýčkové
Mladý Luther Dickinson našel v tomto regionu své zásadní vzory a celoživotní přátele. Pravidelně navštěvoval víkendové tancovačky a venkovské párty, které pořádaly klíčové postavy žánru: R. L. Burnside, Junior Kimbrough nebo Otha Turner. R. L. Burnside, jehož syrový styl v devadesátých letech proslavila značka Fat Possum, vštípil Lutherovi smysl pro nekompromisní rytmický drive a schopnost držet posluchače v transu pomocí jediného hypnotického akordu. V juke jointu, tedy hospodě a venkovském hudebním klubu Juniora Kimbrougha v Chulahomě nasával temné, na první poslech monotónní, ale emocí a energií nabité blues s teskným zpěvem a uvolněným rytmem.
Mimořádně hluboké lidské a umělecké pouto vzniklo mezi Lutherem a Othou Turnerem, legendárním mistrem hry na třtinovou flétnu zvanou fife a vůdčí osobností tradičního The Gravel Springs Fife and Drum Bandu. Turner, který pořádal slavné výroční kulinářsko-hudební slavnosti Goat Picnic, přijal Luthera a Codyho jako vlastní vnuky. Luther se v průběhu let z pozice obdivujícího žáka posunul do role citlivého producenta a dokumentaristy. Produkoval Turnerova přelomová alba Everybody HollerinʼGoat a From Senegal To Senatobia, na kterých zachytil archaický zvuk mississippských fife-and-drum bandů a propojení jižanských kořenů s původním africkým dědictvím. Zkušenost z venkovských tancovaček vštípila Lutherovi jistotu, že hudba není produktem určeným pro studiovou sterilitu, ale stále živým rituálem.
Z kytarového hlediska byl Lutherův vývoj zásadně ovlivněn objevováním otevřených ladění a slide techniky. Otec Jim synům často vyprávěl příběh o tom, jak memphiští hudebníci v padesátých letech marně zkoušeli napodobit zvuk starých bluesových mistrů ve standardním ladění, než pochopili, že tajemství spočívá v otevřeném akordu. Luther si tuto lekci vzal k srdci a vytvořil si unikátní styl, ve kterém kombinuje akustické fingerpickingové postupy s agresivním, elektrickým slidovým tónem. Jako bottlenecky, kterými klouže po strunách, začal využívat nejen klasické skleněné či kovové válečky, ale například i kapesní nože – stejně jako raní meziváleční slide kytaristé.
Vykopnutí dveří
Ačkoliv Luther Dickinson vyrůstal obklopen tradičním blues, tedy vlastně místním folklorem, jeho první profesionální zářez v nahrávacím studiu se odehrál na poli alternativního rocku. V roce 1986 dorazila do slavných memphiských Ardent Studios minneapoliská, v podstatě punkrocková kapela The Replacements, aby zde pod vedením producenta Jima Dickinsona natočila své páté řadové album Pleased to Meet Me. Kapela se v té době nacházela v hluboké existenční a tvůrčí krizi. Krátce před odjezdem do Memphisu vyhodila svého zakládajícího, drogami zdevastovaného kytaristu Boba Stinsona, což znamenalo, že veškeré kytarové party musel odehrát frontman Paul Westerberg.
Tehdy čtrnáctiletý Luther Dickinson strávil ve studiu Ardent bezpočet nocí. Sledoval nekonečné večírky, alkoholové výstřelky, ale i záblesky bezbřehého písničkářského talentu Paula Westerberga a baskytaristy Tommyho Stinsona. Jim Dickinson do nahrávání vnesl originální produkční vizi. Rozhodl se přímočarý punkrockový koncept kapely obohatit o plnokrevná jižanská aranžmá, zahrnující slavnou dechovou sekci Memphis Horns, smyčcové party, klavír či kontrabas.
V průběhu nahrávání divoké, agresivní skladby Shooting Dirty Pool dostal mladý Luther nečekanou příležitost. Westerberg ho vyzval, aby si vzal kytaru a natočil do ní sólový part. Dickinson do studia přinesl svého Fender Telecastera, ročník 1971, jehož si sám modifikoval osazením odlišných snímačů, a výsledkem bylo uřvané, noiserockem nasáklé sólo plné divokých vazeb, které nahrávce dodalo neotesanou mladistvou agresi.
Tato studiová zkušenost měla pro Luthera zásadní význam. Předně se stala začátkem celoživotního přátelství s Tommym Stinsonem a Paulem Westerbergem. Zároveň byl fascinován tím, jak Westerberg dokázal psát chytlavé powerpopové a punkové písničky v otevřených kytarových laděních. Do té doby Dickinson spojoval otevřené akordy výhradně se starými bluesovými mistry z Delty nebo s kytarovým stylem Keithe Richardse. Westerbergova schopnost využít tato ladění pro energický alternativní rock otevřela čtrnáctiletému mladíkovi úplně nové obzory.
Na vlastních nohou
V roce 1996 dozrál čas pro vytvoření kapely pro realizaci hudební vize bratří Dickinsonů. Luther a Cody přizvali ke spolupráci baskytaristu a zpěváka Chrise Chewa, jehož masivní groove vytvořil pevný základ pro skupinu nazvanou jemně ironicky North Mississippi Allstars. Hlavním cílem kapely bylo vzdát poctu hudebnímu dědictví jejich domovského regionu a zároveň jej přetavit do moderního zvuku, který by dokázal oslovit mladou generaci odchovanou rockem, hip hopem a jambandovou scénou.
North Mississippi Allstars se zcela vyhnuli pasivnímu přehrávání v podstatě muzeálních bluesových standardů. Místo toho vzali hypnotické jednoakordové groovy R. L. Burnsidea, Juniora Kimbrougha a Freda McDowella a spojili je s dravou energií elektrických kytar, zkresleným slidovým tónem a hutnými bicími. Jejich debutové album Shake Hands with Shorty, vydané v roce 2000 na značky Tone-Cool, způsobilo na mezinárodní scéně roots hudby senzaci. Nahrávka obsahovala syrové originální adaptace skladeb jejich idolů a ukázala kytarovou virtuozitu Luthera Dickinsona v plné síle. Album získalo nominaci na cenu Grammy v kategorii Best Contemporary Blues Album a okamžitě z kapely učinilo jednu z nejžádanějších akvizic americké klubové a festivalové scény.
Následující studiový počin 51 Phantom o rok později nejen upevnil pozici kapely, ale také přinesl z velké většiny vyrovnaný autorský repertoár, na kterém se dravý bluesrock potkával s jižanským soulem a písničkářskou zralostí. I tato deska vynesla kapelu na nominační listinu cen Grammy v kategorii současného blues. V roce 2005 pak North Mississippi Allstars vydali konceptuální album Electric Blue Watermelon, které je mnoha kritiky považováno za jejich tvůrčí vrchol. Deska vyprávěla příběh hudebního zrání na Mississippské vysočině a v otcovské produkci Jima Dickinsona přinesla řadu pozoruhodných spoluprací. Na nahrávání se kromě mnoha jiných podílela písničkářka Lucinda Williams, mistr pedal steel kytary Robert Randolph a nechyběl ani legendární Otha Turner se svou flétnou. Album získalo kapele třetí nominaci na Grammy a definitivně stvrdilo její status inovátorů žánru.
V průběhu dalších let se sestava kapely příležitostně proměňovala, ale bratrské jádro Luthera a Codyho zůstávalo nedotknutelné. Na albech jako Hernando (2008), Keys to the Kingdom (2011), World Boogie Is Coming (2013), Prayer for Peace (2017), Up and Rolling (2019) nebo loňském Still Shakinʼ kapela dále rozvíjela svůj eklektický zvuk. V rámci svých projektů neváhali využívat prvky hip hopu, elektronických efektů, ale třeba také historických, zejména perkusivních nástrojů. Významným prvkem se stalo také zapojení zpěvačky a hráčky na bambusovou píšťalu Sharde Thomas, vnučky Othy Turnera, která do zvuku North Mississippi Allstars přinesla přímou kontinuitu rodinné tradice. Kapela si vybudovala celosvětovou pověst strhující koncertní atrakce, jejíž vystoupení jsou založena na kolektivní improvizaci a nekonečných groovech.
Supergroup
Paralelně se svojí prací v North Mississippi Allstars se Luther Dickinson v roce 2001 stal spoluzakladatelem výjimečného instrumentalistického projektu The Word. Myšlenka na vytvoření této superskupiny vznikla ze společného nadšení pro tradici afroamerického gospelu a specifické estetiky nástroje zvaného „sacred steel“ – pedal steel kytary využívané v černošských letničních kostelích namísto varhan.
Sestava The Word byla složena z prvotřídních instrumentalistů: mladého virtuóza na steel kytaru Roberta Randolpha, klávesového mistra Johna Medeskiho známého zejména z avantgardního jazz-funkového tria Medeski Martin & Wood, Luthera Dickinsona na elektrickou kytaru, jeho bratra Codyho za bicí soupravou a baskytaristy Chrise Chewa.
Stejnojmenné debutové album The Word (2001) představovalo výbušnou fúzi gospelu, těžkotonážního funk-blues a nespoutané rockové improvizace. Bez použití jediného zpívaného slova dokázala kapela vyjádřit skutečnou duchovní extázi čistě prostřednictvím hudebního dialogu mezi Randolphovou kvílející steel kytarou, Medeskiho hammondkami a Dickinsonovým dravým kytarovým rukopisem a album se stalo etalonem moderních amerických jam bandů. Po dlouhé čtrnáctileté odmlce se skupina vrátila do studia a v roce 2015 vydala druhé řadové album Soul Food. Deska potvrdila narůstající vyzrálost všech zúčastněných a nabídla ještě propracovanější aranže, v nichž se prolínaly gospelové motivy s prvky soul-jazzu a psychedelického rocku.
Stadiony
V listopadu roku 2007 dostal Luther Dickinson nabídku, která zásadním způsobem proměnila jeho hudební kariéru a přenesla ho z bluesových pódií do světa vyprodaných arén a stadionů. Byl oficiálně angažován jako nový hlavní kytarista do slavné jižansko-rockové kapely The Black Crowes, kde zaplnil prázdné místo po kytaristech Marcu Fordovi a Paulu Staceyovi. Pro kapelu vedenou bratry Chrisem a Richem Robinsonovými znamenal příchod Luthera Dickinsona návrat k syrovým jižanským kořenům.
Dickinsonův studiový debut s The Black Crowes se odehrál v roce 2008 na albu Warpaint, které bylo prvním řadovým albem kapely po sedmileté odmlce. Nahrávání probíhalo v Nashvillu a Dickinson na něm předvedl mistrovskou ukázku citlivého, ale dravého kytarového doprovodu. Jeho brilantní slide kytara dokonale zapadla do riffového rukopisu Riche Robinsona. Dvojice Robinson-Dickinson vytvořila silný kytarový tandem, který dokázal navázat na nejlepší tradice Allman Brothers Bandu, Lynyrd Skynyrd či Rolling Stones. Kromě virtuozity Luther ale do nahrávek vnesl také drsný tón z Mississippské vysočiny.
Následující celosvětové turné bylo zdokumentováno o rok později na živém dvojalbu a DVD Warpaint Live, kde kapela přehrála celé album a přidala řadu prodloužených jamů. V témže roce The Black Crowes natočili další výjimečné dvojalbum Before the Frost… Until the Freeze. Nahrávání probíhalo unikátním způsobem – během pěti nocí za přítomnosti početně omezeného publika ve woodstockém studiu The Barn, které patřilo legendárnímu bubeníkovi a zpěvákovi Levonu Helmovi ze skupiny The Band.
Na albu Before the Frost… Until the Freeze se Luther Dickinson neprezentoval pouze jako elektrický slidový hráč, ale výrazně přispěl k akustické tváři desky hrou na akustickou kytaru, mandolínu a dobro. Jeho přítomnost posunula zvuk The Black Crowes blíže k americkému folku, bluegrassu a gospelu. Luther působil v kapele až do roku 2011, kdy The Black Crowes ohlásili tvůrčí pauzu.
Pro jiné
Mimořádná všestrannost, muzikanství bez stylových bariér, absence urputného egoismu a hluboká znalost hudby amerických kořenů učinily z Luthera Dickinsona jednoho z nejvyhledávanějších studiových kytaristů a producentů na americké scéně, skutečně obdivuhodného otcova následníka. Lutherova diskografie v roli sidemana, hosta, producenta či aranžéra čítá desítky alb napříč žánry – od tradičního blues přes country, americanu až po garážový rock a moderní pop.
Už na konci devadesátých let obohatil svým špinavým kytarovým tónem kultovní album garážové kapely Jon Spencer Blues Explosion s názvem Acme – Jon Spencer patřil vždy na rockové scéně k největším obdivovatelům Hill Country blues a úzce spolupracoval s Lutherovým přítelem R. L. Burnsidem. Zásadní byla jeho studiová i koncertní spolupráce s uznávaným písničkářem Johnem Hiattem, s nímž v roce 2008 natočil vysoce ceněné album Same Old Man. Dickinson na desce zajistil kompletní slidové a elektrické kytarové party, které Hiattovým melancholickým skladbám dodaly jižanský přídech.
Společně s mladým bluesmanem Alvinem Youngblood Hartem, svým bratrem Codym, otcem Jimem Dickinsonem, písničkářem Jimbo Mathusem a harmonikářskou legendou Charliem Musselwhitem natočil v roce 2007 v domáckém prostředí studia Zebra Ranch neformální studiovou session. Tyto historické nahrávky vyšly v letech 2020 a 2021 na albech New Moon Jelly Roll Freedom Rockers, Vol. 1 a Vol. 2 a staly se oslavou neformálního jižanského muzicírování.
Lutherova sidemanská diskografie dále zahrnuje spolupráce s bluesovou zpěvačkou a baskytaristkou Danielle Nicole (ta bude shodou okolností další z hvězd letošního ročníku festivalu Blues Alive v Šumperku), hiphop-bluesovým písničkářem G. Lovem, bluesovým divousem Seasick Stevem (s nímž absolvoval i evropská turné), reprezentanty mladší jižanské generace, Devonem Allmanem a Samanthou Fish či memphiskou soulrockovou kapelou Southern Avenue. Objevil se také na nahrávkách soul-bluesové legendy Mavis Staples, nebo dokonce na albu senegalského zpěváka Youssou NʼDoura Mbalax z roku 2021, kde společně s bratrem Codym propojoval mississippské blues s africkými rytmy.
Pocta otci
Paralelně s touto „službou pro druhé“ se Luther Dickinson věnuje sólové tvorbě. Po neobvyklém akustickém albu Hamboneʼs Meditations (2012) a autobiografickém počinu Rock ʼn Roll Blues (2014) vydal v roce 2016 své stěžejní sólové dvojalbum Blues & Ballads: A Folksingerʼs Songbook, Volumes I & II na značce New West Records.
Tento rozsáhlý projekt o jednadvaceti skladbách byl v podstatě jakousi originální retrospektivou, ve které se Dickinson rozhodl představit své autorské skladby i tradiční písně „svlečené“ až do samotné akustické podstaty. Nahrávání probíhalo na několika místech – v rodinném studiu Zebra Ranch v Coldwateru, v memphiských ikonických studiích Sun a Royal Studios a v Nashvillu a jako doprovodné hudebníky si Dickinson přizval úzký okruh přátel hrajících na akustické nástroje. Emocionálním vrcholem celého dvojalba je píseň Ainʼt No Grave nahraná jako duet s Mavis Staples, věnovaná památce v roce 2009 zesnulého Lutherova otce Jima Dickinsona. Projekt Blues & Ballads vyšel na vinylu společně s tištěným, ručně ilustrovaným zpěvníkem obsahujícím notové záznamy a texty. Dickinson tímto gestem připomněl původní tradici amerického folku a blues, která se předává z generace na generaci, proměňuje se, mizí a znovu rodí v nových verzích.
Dva kohouti
Nejnovější tvůrčí vzmach v kariéře Luthera Dickinsona představuje úzká spolupráce s chicagským rodákem a nashvillským kytarovým profesionálem JD Simo. Jejich cesty se poprvé protnuly na pódiu během společného působení v koncertní sestavě Phil Lesh and Friends. Okamžitě mezi nimi začala jiskřit muzikantská energie založená na podobných vzorech, ale odlišném kytarovém přístupu – zatímco JD Simo přináší do hry agresivní, R&B nasáklý tón a rychlé prsty, Dickinson dodává syrový mississippský trans, dokonalou slidovou techniku a uvolněnost.
Výsledkem tohoto spojení se stalo společné studiové album Do The Rump!, které vyšlo v září 2024 u nezávislé značky Forty Below Records. Projekt vznikl během několika málo dnů v Nashvillu v Simově domácím analogovém studiu House of Grease. Celá deska byla nahrána absolutně živě na jeden zátah, bez použití jakýchkoliv dodatečných studiových dotáček, stříhání nebo digitálních korekcí. Cílem obou protagonistů bylo zachytit ryzí spontaneitu a syrovou energii daného okamžiku.
Klíčovým prvkem zvuku albového projektu se stalo angažování bubeníka Adama Abrashoffa. Jeho hudební zázemí vychází z jazzu a afrobeatu a do bluesových skladeb vnesl nečekané rytmické struktury, polyrytmy a neustále pulzující groove, který posunul nahrávku daleko za hranice běžného bluesrockového jamu.
Album obsahově skládá poctu mistrům Hill Country blues i dalším jižanským vzorům, které oba kytaristé od dětství uctívají. Název desky Do The Rump! přímo odkazuje na repertoár Juniora Kimbrougha. Z Kimbroughova odkazu čerpá i hypnotická verze Lonesome Road. Od R. L. Burnsidea si dvojice vypůjčila základ téměř desetiminutové verze písně Peaches, která celé album uzavírá a nabízí strhující kytarový souboj plný pískajících vazeb, slidových běhů a rytmických zvratů. Na albu se ale nacházejí i skladby mimo hillcountrybluesový repertoár, třeba slavná Serves Me Right To Suffer Johna Lee Hookera nebo Right Down There J.J. Calea. Jedinou autorskou novinkou Luthera Dickinsona je zde úderná garážová Come On.
Album Do The Rump! sklidilo nadšené reakce kritiky. Časopisy jako třeba Mojo vyzdvihovaly nefalšovanou špínu, autenticitu a rytmickou invenci, s níž Simo a Dickinson dokázali přetvořit klasický bluesový kánon do moderního, vysoce energického tvaru. Následné koncertní turné potvrdilo, že trio Simo, Dickinson a Abrashoff funguje skvěle i na pódiu a dokáže proměnit jakýkoliv klub či sál v extatickou jižanskou venkovskou tancovačku v nejlepším slova smyslu.
Nezkostnatí!
Příběh Luthera Dickinsona je v kontextu současné americké hudební scény výjimečnou výpovědí o kontinuitě, úctě k tradici a neustálém hledání nového výrazu. Jako syn vizionářského producenta a odchovanec venkovských bluesových mistrů mohl snadno uvíznout v roli pouhého strážce minulosti nebo akademického archiváře, jako se to stalo některým jeho kolegům. Dickinson se ovšem vydal cestou neustálého riskování.
Přes neoddiskutovatelné technické schopnosti je Dickinsonova hráčská filozofie postavena na myšlence, že hudební nástroj je pouze médiem pro přenos energie a příběhu. Ať už hraje na legendární Gibson ES-335 osazený netypicky snímači P-90, podle kterého v roce 2014 vytvořila firma Gibson jeho vlastní signature model, na otlučenou starou elektrickou kytaru Silvertone, akustické dobro nebo na podomácku vyrobené diddley bow z plechovky od kávy, jeho tón je nezaměnitelný. Vyznačuje se syrovou tónovou špínou, zpěvnými slidovými party, využíváním vytahování strun a organickým propojením rytmické a sólové hry.
Svojí dosavadní drahou Luther Dickinson dokazuje, že hudba vzešlá z jižanských kořenů je stále živým, neustále proměnlivým organismem. Jeho tvorba dokazuje, že pokud je tradice udržována s láskou, pokorou, ale zároveň s odvahou k experimentu, nemůže nikdy zkostnatět.