Desky Mariky Hackman působí krásně nejednoznačně a publicistům se je nedaří žánrově zařadit, což je fajn. V minulé dekádě si anglická umělkyně vysloužila nálepku pokračovatelky dámského alternativního rocku kapel Belly či Breeders. Nikoliv náhodou její nahrávky v USA distribuoval label Sub Pop. A zároveň indie folkové písničkářky či interpretky vážně divného dream popu, s věru nesnovými textovými obrazy. Krajně neromantickými studiemi vztahů a sexuality si Marika notuje s jistou PJ. V žádném případě však nejde o kopírku. Hackman je příslušnicí jiné generace (ročník 1992) a také mluvčí jiného genderu. Ovšem sobeckou a majetnickou povahu lidskou vnímá stejně citlivě.
Páté řadové album Big Sigh, nepočítaje minialba a EP, pak je zřejmě Maričiným nejsilnějším a nejnaléhavějším, byť to neznamená že „nejhezčím“. Náladu skladeb určil možná fakt, že vznikaly v době lockdownu. V situaci, kdy Hackman prožívala autorský blok a pochybovala, zda ještě dokáže komponovat. Nicméně negativní inspirace byla silnější. Například v písni No Caffeine o velmi nepodařené noci a následujícím toxickém vztahu, která vyšla už loni jako pilotní singl, se v odhalování pomláceného nitra dostala až na dřeň: „Vykřič se, zkus vypnout mozek / udělej si bylinkovej čaj a hlavně nezvracej / vzpomeň si, jak se dýchá a ku*va, drž se dál od lásky… cítím se tak pitomá,“ zpívá s nemilosrdným naturalismem. Ve videoklipu, kde pocity vyjadřuje zoufalá jízda na kolotoči, krvácí písničkářka z nosu, a navzdory vlastní radě se na závěr do kamery poblinká. Hysterická, přepjatá gesta? Vůbec. Spíš promyšlené, dotažené, sugestivní umělecké vyjádření dlouhodobého pocitu tísně a (sebe)znechucení.
Ne všechny písně jsou takhle depresivní, rozhodně nezní ani bolestínsky a ufňukaně. Jako hlavní téma desky se klube spíše snaha zachovat si duševní zdraví, nalézt životní rovnováhu a překonat ztráty. Vlastně tu jde o katarzi. Titulní Big Sigh je málem „optimistická“: „Bosé nohy a mlha na vřesovišti / mám tučnou rudou krev, mouchy ji sají z mojí kůže / nevadí mi to, jsem laskavá, je mi potěšením (…) zavolám ti, až se rozpadnu / neskláněj se nad mým naivním srdcem / vím, že jsem v pořádku.“
Intenzivní výpověď je navíc v rovnováze s interesantní muzikantskou stránkou písní. Album začíná minimalistickým motivem a nad ním vílím vokálem The Ground, který přetrhne disonantní pasáž. Řada kompozic má nápaditě členitou strukturu a netuctový sound s kontrastními tichými a noiseovými fasetami. A zdaleka nikoliv jen zásluhou externích koproducentů. Už dříve se Marika prezentovala jako schopná multiinstrumentalistka, tentokrát si ovšem sama natočila drtivou většinu stop elektrických i akustických kytar, baskytary, klavíru, syntezátorů i bicích nástrojů. A nejen to, napsala i většinu aranžmá pro tucet hráčů na dechové a smyčcové nástroje.
Pokud se nepletu, u nás Marika zatím vystoupila jen v roli předskokanky. Teď je na vrcholu sil. Nejvyšší čas na plnohodnotný koncert?