Akordeonista a zpěvák Mário Bihári, někdejší hudební souputník Zuzany Navarové, pokračoval po její smrti nějakou dobu jako součást „pozůstalé“ skupiny Koa. Byla mi ta parta stylově nesourodých muzikantů sympatická, jejich alba Koa a Dobře nám obsahovala několik příjemných a často i vtipných paísní, ale bylo téměř jasné, že bez stmelující postavy charismatu Navarové tento projekt nevydrží. Pánové se rozprchli na různé strany a Bihári si po nějaké době založil vlastní kapelu Bachtale Apsa, jejímž členem byl i „kolega od Navarové“, basista František Raba. V roce 2010 nahráli v pražské kavárně Carpe Diem debutové album, na němž převažovaly romské lidové písně. Deska to nebyla špatná, ale zároveň nijak nevybočovala z další tuzemské romské produkce. O šest let později vzniká první studiové a celkově druhé album skupiny, která mezitím změnila sestavu. Zůstal pouze kytarista Petr Horvát. Františka Rabu u baskytary vystřídal Adam Pospíšil (jinak především houslista), na perkuse hraje Stanislav Vít a za bicí usedl Michael Nosek (mj. Eggnoise, Personal Highway). Oproti staršímu repertoáru kapely přibyly nejen housle a bicí, ale samotný Mário Bihári nyní hraje více než dříve na klávesy.
Změna však není pouze v sestavě, ale především v repertoáru. Mário Bihári se totiž vrátil k tomu, s čím začínal v kapele Koa, jakkoli se mu nedařilo vystoupit ze stínu Zuzany Navarové. Album Tóny barev totiž obsahuje výhradně jeho autorské písně. Texty jsou z větší části v češtině, nicméně objevuje se i romština a slovenština (Bihári se narodil v Malackách). V ekologickém rapu V uličkách, písni, která je zajímavou směsí žánrů, vystřídá například všechny tři jazyky. Bihári sice v textu úvodní písně Havrani naráží na to, že „čte rukama“, avšak nejlépe mu paradoxně sluší texty plné obrazů. Špatně nedopadly ani pokusy o lehce angažované písně (Vlaštovky), zatímco „taneční“ Hruška vyznívá ve srovnání s ostatními trochu tuctově. Zajímavým zpestřením je odlehčené reggae Béďa, v němž jako bych slyšel civilní poetiku hravých písní Zuzany Navarové.
Skupina, kterou na albu navíc doplňují čtyři hostující instrumentalisté, se zdaleka nedrží jen romského hudebního jazyka. Vedle už zmíněných výletů k hip hopu nebo reggae se zde střídají prvky šansonu, swingu a dalších stylů. A i tehdy, když dvě písně po sobě začnou podobně (klavírem), jedna se rozvine do hutnějšího tvaru (Vzpomínky), zatímco druhá zůstane někde na půl cesty mezi klavírní baladou a umírněným jazzem (Slova).
Na samotný závěr alba zařadil Bihári píseň Soske, jednu ze svých prvních zveřejněných skladeb vůbec. Doporučuji srovnat tuto nahrávku s originálem, který najdeme na desce Barvy všecky, což je podle mne jedno z nejlepších českých folkových alb vůbec. Nová, električtější verze z tohoto srovnání vůbec nevychází špatně.
Romskahudba.cz, 2017, 47:46