Utáhnout bez posluchačské nudy plochu hodinového alba jen sólovým kontrabasem, bez playbacků či looperu a elektronických zvukových efektů, navíc volnou improvizací, na to se opravdu hodí dávný idiom o husarských kouscích. Mark Dresser (John Zorn, Anthony Braxton, Laurie Anderson, Satoko Fujii, hrál zkrátka s lecjakou legendou avantgardní scény), jenž už podobné kousky úspěšně prováděl i v minulosti (např. Modicana, 2017), si pomáhá „rajtováním“ na kontrabasu mnoha různými technikami. Zdaleka nejde jen o přechody z pizzicato na arco a virtuózní využití flažoletů, ale i hraní na korpus nástroje, rytmické údery a všeliké nesamoúčelné akustické efekty.
„Přemýšlím o kontrabasu jako o orchestru. Jeho zvukové možnosti nabízejí barvy, které jsou krásné, mohutné a idiosynkratické. Instrumentální augmentace, desítky let hudebního výzkumu a specifické nahrávací techniky nabízejí nové potenciály,“ vysvětluje Dresser v bookletu alba, přičemž zmíněná absence elektronických efektů neznamená, že by se nesoustředil na sofistikované nabírání zvuku nástroje, pomocí podle jeho potřeb vyrobených elektromagnetických snímačů. „A také mě napadlo připevnit na kobylku sadu různě dlouhých kovových hřebů (odtud i název desky Tines Of Change, Hřeby změny, pozn. aut.), takže jsem vytvořil jakéhosi křížence basy s africkou mbirou,“ dodává virtuos. Ono udělátko neváhá jak přejet smyčcem, tak na něj drnknout, nehledě na to, že rezonuje i při „normální“ hře na struny. Navíc si nechal postavit i kontrabas s přidanou pátou strunou.
Na albu ale samozřejmě nejde jen o udivující hráčskou techniku, zvukovou pestrost a fakt, že sólová basa zní opravdu málem jako „orchestr“, ale především o invenci. Dresser chrlí jeden zajímavý, náladotvorný motiv za druhým. Mimochodem, loni oslavil sedmdesátiny. Další nádherný důkaz, že pružné myšlení, odvahu, hledačství a chuť experimentovat si lze uchovat i ve věku „zasloužilého umělce“.