Jednou z událostí letošního jara je bezesporu nové album pianisty a skladatele Martina Brunnera a zpěvačky Markéty Foukalové. Jmenuje se výmluvně Zábrana a obsahuje Brunnerem zhudebněné básně českého spisovatele a překladatele Jana Zábrany (1931–1984). Protože s Markétou Foukalovou UNI hovořilo před několika měsíci, kdy vydala svoje sólové album Jinak, tentokrát jsme si vzali na paškál jen druhou polovinu dua, Martina Brunnera.
Vybavíš si, kdy jsi poprvé zaznamenal jméno Jana Zábrany?
Dlouho jsem ho vnímal jen jako překladatele. Víc jsem ho neřešil a nevěděl jsem, jak zásadní je to autor. Jenom jsem si všímal, že se to jméno objevuje v tirážích knih. Až později – protože jsem se tak nějak vždycky zajímal o historii u nás a dobu normalizace – se člověk nemohl vyhnout jeho deníkům. Koupil jsem si je, a když jsem je začal číst, postupně mě začal fascinovat. Byl to strašně chytrej člověk. Až mě šokovalo, že první zápisy psal v šestnácti letech a jsou to věty, které bych já ani teď tak skvěle nezformuloval.
A teprve když jsem ty zápisky četl, zjistil jsem, že to byl hlavně básník. To, že je překladatel a básník, si člověk sice přečte na přebalu, ale překvapilo mě, že on sám sebe považoval primárně za básníka a že básní napsal strašně moc. Postupně jsem si kupoval jeho básnické sbírky a celý jeho svět mě na nějakou dobu úplně pohltil. Dokonce až tak moc, že jsem si v antikvariátu sehnal knížku jeho maminky Jiřiny Zábranové, vzpomínky s názvem Ohlédnutí. Přečetl jsem i knížku Flashky od dcery Evy Zábranové. Skoro až chorobně jsem do toho jeho života zapadl.
Nakonec jsem ty deníky musel odložit. Chybí mi dočíst asi sto stránek. Ono je to strašně smutné a pochmurné, píše tam věci jako: „Je mi čtyřicet let a celý život skončil. Všechno, když se na sebe podívám do zrcadla, už je pryč.“ A mně tehdy zrovna bylo čtyřicet. Měl jsem pocit, že začínám cítit to samé: „No jo, už je to pryč…“ Začalo to na mě nějak špatně působit, a musel jsem z toho ven.
Když jsem v roce 2022 dostal od Českého rozhlasu příležitost napsat symfonickou skladbu, pozval jsem Markétu Foukalovou a potřeboval jsem texty, které budu hudebně zpracovávat. Jan Zábrana mě napadl jako první, ale vzápětí jsem se toho lekl. Měl jsem k němu tak velký respekt, že jsem si říkal, že tohle si snad vůbec nemůžu dovolit. Takže jsme udělali básně Věry Koubové a vzniklo album Svou chvíli. Po pár letech mi to ale nakonec stejně nedalo a k Zábranovi jsem se vrátil.
Zpětně musím říct, že to tak bylo dobře. S Markétou jsme se znali už dlouho jako kamarádi, ale nehráli jsme spolu a nikdy nezpívala moje skladby. Teprve během práce na Svou chvíli jsme se víc poznali hudebně. A když jsme teď dělali Zábranu, mám pocit, že jsme na sebe byli mnohem víc napojení, že mi Markéta víc věřila. To, že jsem Zábranu neudělal dřív, nakonec vedlo k tomu, že výsledek je teď výrazně lepší, protože jsme k sobě našli cestu.
Na to jsem se samozřejmě chtěl zeptat. Totiž jestli už ta předchozí deska byla dělaná cíleně pro Markétu, protože tato evidentně ano.
Ta předchozí taky. Ale teď ji mnohem líp znám. Vím, kde má ty své pěkné polohy, kam její hlas poslat, kde to dobře vyzní a jak. To jsem zjistil až v průběhu naší spolupráce. Na začátku to tak ani nemohlo být. Psal jsem sice pro ni, ale to, že jsem její hlas znal z jejích desek a z koncertů, se nikdy nevyrovná zkušenosti ze společného hraní.
Do jaké míry do toho mluvila Markéta? Mám na mysli třeba výběr konkrétních básní. Právě ona je primárně nositelkou sdělení.
Nemluvila do toho vůbec. Básně jsem vybíral podle sebe, tak jak jsem to chtěl dát dohromady, a jí jsem pak všechny poslal s dotazem, jestli je ochotná je zpívat. Až teprve později mě totiž napadlo, že tam jsou témata, která jsou dost těžká nebo politická, a nemohl jsem s tím tedy automaticky počítat. Nad tím jsem zpočátku vůbec nepřemýšlel. Bylo hrozně fajn, že celé to téma Jana Zábrany vzala Markéta za své. Zpětně jsem si říkal, že někdo by třeba vůbec nechápal, proč má něco takového zpívat. Ale Markéta to prožívala, a naopak si myslela, že je skvělé, že může Zábranovy básně zpívat v téhle době, protože se jí zdají neuvěřitelně aktuální a dává jí to hluboký smysl. Neměla žádné výhrady. Věřila mi, jaké básně jsem vybral.
A jaký byl pro tebe klíč k výběru básní?
