Mata Atlântica je jedním z druhově nejbohatších ekosystémů na planetě. Kdysi pokrýval mnoho milionů hektarů podél brazilského pobřeží v Bahii. Mizí. Z mnoha příčin. Už jen 10 % tohoto deštného pralesa zbylo. Nedotčeno. Stále jsou zde ale objevovány nové, endemické živé druhy. Hyperaktivní muzikant Markus Reuter tam v roce 2017 přijel na pozvání kamaráda producenta Mathiase Derera, který pojal nápad hudebně na albu upozornit na mizení-ničení vzácného biotopu, a hned při prvním vnoru do džungle přišla evokace: „Už první kroky do tropického houští byly ohromující. Pohybovali jsme se složitou sítí tvarů, barev, zvuků. Ptáci, hmyz, opice, žáby a nespočet dalších živých organismů hrálo svou organickou symfonii na podkladu ticha, šelestů, šustění, lepkavých mlaskotů kapek listí a vrzání větví.“
Čas oponou trnul až po pěti letech. Rázně. Na neurčitém podkladu, ovšem sdělném a přeneseném muzikantům, vyrostlo šest skvostných skladeb hudby plus finální třiadvacetiminutový „mikrohudební“ velejemný zvukový prostor O fim do mundo rozlehlého živého místa, jehož byvší neohroženou čistotu užírá lidská chtivá nemoc (zde mix terénních nahrávek a tichých zvonů jakoby až zpoza oceánu). V Candles In Brazil se hlasy Charlotty Pelgen a Graça Cunhy i flétna Aralee Doroughové vznášejí v podivné taneční salse nad rytmikou dominantní basy Raphaela Preuschla, klavíru Garyho Husbanda, elektrických bicích Tobiase Rebera, jistěže i Reuterových hravých samplů, toho netřeba dál zmiňovat, vlní se všemi tracky, jakož i perkuse Andiho Pupata. Překryvné zvukové stopy dá vychutnat Quando como aranhas, piano v souboji s hobojem Colina Gatwooda je skvost, stejně tak rytmohybná taneční ultramoderna Sempre O Mesmo se saxy špíčky Briana Kocka. Mata přesně navazuje, jen s až free stopami zapeklitěji, ale sdělnost-zpěvnost nad brazilskou rytmikou výtečně nese Deborah Mastelotto. Pak v bolavé jazzové mši Se deus quiser (Dá-li Bůh) kvílí a štká Luco Calabrese na trubku – A dost!