Našinec má Lublaň spojenou se slavným rodákem Jožou Plečnikem nebo s industriálem kapely Laibach, pro mnohé je ale hlavní město Slovinska spojeno s hudebním festivalem Ment. Ten nabídl už podesáté konferenci a přehlídku toho – bez nadsázky – nejzajímavějšího (nejen) z regionální hudební scény.
Že se s hudebními konferencemi a showcaseovými festivaly (tedy přehlídkami hudby zaměřenými především na odborné publikum a promotéry) roztrhl, lidově řečeno, v posledním desetiletí pytel, je fakt. Číslo stále roste a festival s konferencí pro lidi z hudební scény už má téměř každá země od západu na východ.
Ment si však z mnoha důvodů udržuje výsostné postavení. Značnou devízou je lokalita – Lublaň je jednoduše krásné a příjemné místo, Ment se odehrává především v bývalém Kině Šiška fungujícím od roku 1961, v Metelkovo, kdysi kasárnách, poté slavném squatu, dnes pestrém autonomním kulturním centru uprostřed Lublaně, kde se nalézají umělecká studia, hned několik hudebních klubů, barů, ale také galerie či muzeum, a ve staré městské elektrárně, dnes multifunkčním sálu.
Pořadatelé Mentu však návštěvníky každým rokem překvapují a zavádí do dalších a mnohdy nečekaných prostor. Třeba do galerie současného umění, studentského divadla, bývalého cukrovaru, monstrózního brutalistního Cankarevova domu nebo na Lublaňský hrad tyčící se nad městem. O zážitky a překvapení rozhodně není nouze, ani co se nadžánrové dramaturgie týče. Letošní desátý ročník oslavil Ment programovou novinkou, sobotní noc pod názvem Ce:Ment zasvětil elektronické hudbě.
K té se ale delegáti a návštěvníci, kterých bylo na 7 000, museli propracovat přes tři noci nabité hudbou. Středa večer patřila tradičně zahájení. O peripetiích, které mohou nastat, když se vám rozbije auto na cestě, se rozepisovat nebudu, vydaly by na samostatnou a jazykově velice nevytříbenou reportáž. Dorazili jsme akorát na půlnoční vystoupení slovenských Berlin Manson v Šišce, které bylo dle mnohých vrcholem prvního večera. Charisma zpěváka Adama Draguna funguje mezinárodně, první řady pod pódiem sice tvořili především Češi a Slováci, přičemž obě výpravy dorazily v hojném počtu, nadšení ale neskrývali ani zahraniční kolegové a Berlin Manson se zhusta objevovali v nadšených recenzích festivalu.
Ve čtvrtek už se program zhušťoval. Přes den konference s workshopy, přednáškami i rozhovory, třeba o dvacetiletí nezávislého labelu Moonlee Records. Večer desítky koncertů v čele s oslavou právě slovinsko-chorvatského vydavatelství v klubu Gromka, na který se prý sjížděli fanoušci z celého Balkánu, především kvůli koncertu legendární hardcore/noise/punk kapely Analena. A byla to pořádně hlasitá i zábavná jízda korunovaná vokálem basistky Any Franjić, nedalo se nevzpomenout třeba na český Dybbuk.
Zůstat celý večer v jednom klubu by bylo lákavé, leč vzhledem k programové nabídce zcela nemožné. V Menze pri koritu vystupovali jihočeští postpunkoví Fotbal, pak už byl čas procpat se do natřískaného podzemí Channel Zero na vystoupení hudebníka a básníka Joshuy Idehena. Kořeny má v Nigérii, usadil se ve Švédsku, narodil se ale v Británii, kde patří k osobnostem současné jazzové a elektronické scény. Spolupracoval s The Comet Is Coming nebo Sons of Kemet, založil projekt Calabashed, loni se vydal na sólovou dráhu s mixtapem Learn To Swim. Idehen patřil k tomu nejsilnějšímu letošního Mentu, byl tu noc kazatelem, který smýval hříchy publika visící mu na rtech, a po jeho setu už se ani nechtělo pokračovat dál…
I pátek byl zasvěcen konferenci, dosti zábavná byla diskuze s Ivanem Novakem z Laibachu. Zakladatel kultovní formace vytahoval historky z počátků kariéry, otevřeně hovořil i o značně kontroverzních počinech kapely jako vystupování v Severní Koreji, netřeba dodávat že hodinové diskuzi vévodila naprostá nekorektnost a humor.
Páteční večer byl k neuběhání. Festivalové dění se rozdělilo mezi Lublaňský hrad, město Metelkova a Elektrárnu, spustil se vydatný déšť, člověk musel pečlivě rozmýšlet, kdy a kam se vydá. Po recepci české proexportní kanceláře SoundCzech jsme se rozcházeli do jednotlivých sálů. Velké nadšení u mě vzbudila sardinská zpěvačka a hudebnice Daniela Pes. Výrazný hlasový rozsah, procítěnost a naléhavost připomínaly projev zpěvaček flamenka či portugalského fada, debutové album Spira bylo časopisem Onda Rock označeno za jednu z nejpřekvapivějších italských desek roku 2023.
Set portugalské multiinstrumentalistky Any Luy Caiano byl radostným představením plným hravosti a síly, ze kterého se nedalo odejít, i když byla v nabitém sále, napůl vysekaném ve skále, viditelnost dost na pováženou. Estonka Kitty Florentine odzpívala většinu mezi lidmi pod pódiem, vtahovala do podivuhodného světa expresivního tance, až kabaretního přednesu a srdceryvných vyznání, a pokud organizátoři připravovali na smršť zážitků, rozhodně nepřeháněli. Hradní část pro mě zakončil Oliver Torr & Axonbody, lanovkou zpět do centra a Elektrárny, kde začínala KiKi a její kapela. Mladí hudebníci vytvořili atmosféru neokázalého nadšení, na směsici šansonu, folkového písničkářství, jazyků a neskrývané radosti byla radost pohledět. To nejrozjetější na závěr? Ada Oda, osmdesátková retro smršť, italský post-punk bruselské pětice v čele s báječnou zpěvačkou Victorií Barracato byla více než důstojnou tečkou.
Bonusem, i když mimo festivalová pódia, byla výstava slovinských malířek a sochařek tvořících v letech 1850–1950 (z nichž mnohé studovaly v Praze), plečnikovská architektura, kam se podíváš, a snídaně v Le Petit Café na náměstí Francouzské revoluce. Člověk si, ostatně jako pokaždé, když na Mentu pobývá, po cestě domů říkal, jak fantastický ročník to byl. Hvala!