Moimir Papalescu je nesporně jednou z nejvýraznějších postav tuzemské scény elektronické hudby. Podílel se na mnoha klíčových projektech Electronic Body Music, počínaje jeho vlastními Gun Dreams přes spřízněnou Vanessu až po Die Alten Maschinen, v nichž hraje s členem Devo Geraldem Casalem. Působil ale také v rockovějších Nihilists nebo v tajuplných Magnetic.
Electric Soul je jeho první čistě sólová deska. Při jejím vzniku využil svůj přebohatý arzenál nástrojů. I na ní potvrdil svůj talent. Umí psát písně, které jsou nejen podmanivé, ale mnohdy vysloveně chytlavé, což platí především o Charge Your Battery s robotickým vokodérovým vokálem i o Bradburym. Přestože mají výrazné melodie, nepůsobí banálně a ještě je umocňuje zajímavý zvukový háv, ve kterém je patrné, jak dobře má Papalescu zmapovanou scénu. Vienna Disco odkazuje k Ultravox, Japanese Garden, která projekt avizovala, zase připomíná trochu Sylviana. I když se nese deska spíš v duchu synthipopu a nové vlny, v Traveling Herbalist dojde i na EBM.
Po formální stránce není desce co vytknout, nechybějí jí hudební nápady ani zajímavá aranžmá a má dokonalý zvuk, ale to je asi tak všechno. Mnoho nového nepřináší, Papalescu se do žádných experimentů nepouštěl, držel se pojetí, které je mu nejbližší a které má dokonale zvládnuté. Přestože se na albu objevují i živé nástroje včetně saxofonu, je chladné, což sice patří k žánru, ale tohle není mrazivá elektronika, ale pouhopouhý chlad dokonalého produktu. Umocňuje to i skutečnost, že zpěv zůstává v pozadí, protože Papalescu není přece jen zpěvák.
Hlavní problém Electric Soul je stejný jako u většiny čistě sólových desek. Papalescovi chybí partner, který by ho nutil opustit vyjeté koleje, který by ho ponoukal k hledání, který by vytvářel kontrast k jeho výrazu. Electric Soul není špatné album, naopak, ale v rámci Moimirovy tvorby rozhodně patří k tomu méně zajímavému.
X Production, 2012, 41:42