Načeva: Nebe je rudý

Reedice přelomového alba Načevy z roku 1996 na vinylu má svoji logiku – nejen, že je CD dávno vyprodané, hlavně představuje v Moniččině tvorbě výrazný předěl, krok, díky kterému měla usnadněnou cestu k dalším výbojům. Po debutovém Možnosti tu sou (1994), ještě zcela v tradici rockového písničkářství, jak je představovala Patti Smith, přišlo Nebe inspirované britskou scénou a mnoho fanoušků „staré“ Načevy zaskočilo. Šok přišel již v první, dvouminutové skladbě Co tě nezabije to tě posílí / Boj se nic se zběsilým preludováním zobcových fléten, nekompromisními bubny Vladimíra Pechy jak odněkud z Afriky, valivou basou, kytarou a snad houslemi – a do toho Načeva recituje Nietzscheho… Následující titulní píseň sice stojí ještě možná dvěma prsty v debutu, ovšem harmonie a aranžmá se zdůrazněnou basou Michala Kovala, i studiové fígle, to vše patří žhavé současnosti. Podíl na tom jistě má producent Jan P. Muchow, hlavně ale odvaha Načevy zkoušet nové věci. Jediné, co zůstalo, jsou texty Jáchyma Topola, pro nějž bylo album, jak píše na reedici, „přelomovou prací, výstupem z undergroundu do svobodného světa… a dodnes hudbou překonané úzkosti, poezie vyslovené tělem a hlasem“. Ano, jak slyšíme třeba v Jámě, uvozené varhanami, dominujícími celé nahrávce, v níž je zpěv jaksi navíc, vzdálený. Možná ona „vzdálenost“, přesto blízká, intimní, ne však odtažitost, je jedním z dalších znaků alba. Až je – zpětně – s podivem, jak v tehdejší scéně, pinoživě směšné ve snahách být britskou, vytryskla tak osobitá, původní, kvalitní, zcela nadčasová muzika. Mimochodem, stačí si pustit „smyčcové“ verze s Bořkovcovým kvartetem: jak Nebe, tak Místo své kvality neztrácí ani ve zcela jiném kontextu. Album Nebe je rudý přitom nebylo do sebe zaumně zahleděné, minimálně dva hity, pravda, zcela netypické, zde najdeme, titulní píseň a Měsíc. Opakujeme, reedice, zvláště pak ve vymazleném remasteru (Sono) má své místo i po třiceti letech. Výpověď, jež přetrvává.