Jacob Carl Ruzicka je česko-kanadský hudebník, syn kytaristy Karla Růžičky, jmenovce známějších jazzmanů, otce a syna, Karlů Růžičků. Jacob se narodil v Kanadě, kde žil do svých necelých třinácti let. Poté se s celou rodinou přestěhoval do Česka. V roce 2021 vydal pod hlavičkou svého projektu Be4eight své první autorské album 7:40. Na ně nedávno navázal deskou 11×13, natočenou za účasti hostů, které by člověk na jednom albu nečekal: Iva Bittová, Oldřich Janota, Vladimír Václavek, Arve Henriksen, Rez Abbasi nebo Michal Müller.
Jacobe, na své první album 7:40 jste nahrál většinu nástrojů sám. Jakou jste měl k jeho natočení motivaci? Souviselo to nějak s izolací v době covidu?
Projekt vznikl v době, kdy covid začínal. Cítil jsem po nějakou dobu odloučení od hudby a hledal jsem inspiraci. Nebyl jsem si vlastně úplně jistý, co pro mě hudba znamená, ztrácel jsem se ve vlastních pocitech. Zajímavé je, že právě tehdy začaly přicházet nápady na skladby. Uvědomil jsem si to umělecké pnutí, že prostě musím tvořit a hrát. Hudba byla vždy součástí mého života a toto přišlo ze dne na den. Rázem jsem učinil rozhodnutí, že musím konečně natočit něco svého a dotáhnout to do zdárného konce. Rozpracovaných věcí jsem měl koneckonců dostatek. Jen jsem hledal název pro projekt.
A důvod, že jste se na albu obešel téměř bez hostů?
Měl jsem určitou vizi a rozhodl jsem se, že natočím vše sám. Pouze do dvou skladeb jsem pozval Tomáše Staňka, protože dechové nástroje zatím neovládám. Odmalička jsem trávil čas nahráváním, experimentováním se zvuky a kombinací různých nástrojů. Přišlo mi zkrátka fajn, abych se vrátil do starých kolejí.
Nedávno vyšlo vaše druhé album, které obsahuje třináct skladeb a podílí se na něm jedenáct hostů. Také se jmenuje 11×13. Nebo je za tím názvem ještě něco jiného?
Zvolené množství skladeb a hlavních hostů je cílené. Ale znak „ד nemusí představovat pouze násobení, ale značí také „versus“. Na albu se často objevují vzájemné protiklady, jde totiž o spojování žánrů a nálad. Proto jsem zvolil takový mírně zakódovaný název. Jeho úplný výklad bych ale raději nechal otevřený, aby se nad ním mohli zamyslet i další posluchači.
Zajímavých hostů je na tomto albu opravdu dost. Hned do první skladby, kterou jste zveřejnil, Passion, se vám podařilo získat špičkového kytaristu pákistánského původu Reze Abbasiho. Jak se vám podařilo jej oslovit?
Reze znám od doby, kdy hrál v kanadském Hamiltonu ve Staircase Cafe, což bylo někdy kolem roku 2004. To bylo poprvé, kdy jsem zjistil, že někdo takový existuje. Toho dne zavolal mému otci jeho kamarád zvukař, jestli mu může pomoci se zvučením fusion kapely z New Yorku. Moc netušil, s kým bude mít tu čest, jen věděl, že to musí být skvěle nazvučené. Z otlučeného minibusu po desetihodinové cestě z New Yorku vystoupily čtyři unavené osoby – Rez Abbasi, David Leibman, Gary Versace a Dan Weiss. Od té doby znám desku Snakecharmer, kterou jsem poslouchal možná padesátkrát. Na tom koncertě jsem tehdy nemohl být, ale otce to uchvátilo. Já jsem se s Rezem osobně seznámil až v roce 2009, kdy hrál na JazzFestu Brno. Od té doby jsme v kontaktu a při natáčení desky 11×13 jsem si řekl, že bych jej mohl oslovit. Poslal jsem mu nahrávku a čekal na jeho reakci. No a vyšlo to.
Jaké od vás Rez dostal zadání?
Tohle je docela úsměvná příhoda. Rezovi jsem napsal několik bodů, co bych si konkrétně od něj představoval. Především jsem chtěl, aby skladbě dal svůj nezaměnitelný „feel“. Nejspíš jsem toto zadání překombinoval kvůli novým nápadům a svým aktuálním pocitům. E-mail byl pro Reze totiž nejasný, alespoň podle jeho první reakce. Zvedl jsem tedy telefon a raději jsem mu to celé vysvětlil ústně. Jsem šťastný, že s ním můžu takhle přátelsky komunikovat. Má ohromný smysl pro humor, dost jsme se spolu nasmáli. Rez potom udělal přesně to, co mi slíbil během hovoru. Poslal mi hned dvě různé verze skladby se slovy: „Vyber si, co ti tam sedí nejvíc.“ Výsledek je slyšet na nahrávce.
Jak je to s ostatními hosty na albu? Jsou to všechno vaši osobní známí, nebo jste na někoho pracně sháněl kontakt?
