Druhé album „varhanního“ projektu bubeníka Otty Hejnice doprovází hrdinská historka. Když trio s hammondkářem Brianem Charettem a saxofonistou Osianem Robertsem natáčelo Hejnicův autorský titul Beringia (2022, recenze UNI 2/2023), zajednalo si nahrávací studio na dva dny. Jenže pánové měli úspěšně semleto za den. Jak naložit s volnou Nedělí ve studiu? Což takhle natočit další, neplánovanou desku?
Pochopitelně nejde o autorský titul. Tak plodný nebo vybavený okamžitě použitelným šuplíkovým materiálem bývá málokdo. Ovšem už v akustickém triu s Ondrejem Krajňákem a Josefem Fečem střídal Otto Hejnic s oblibou alba skladatelská s kolekcemi standardů, tak proč v téhle praxi nepokračovat s „Organismem“. Sestava ostřílených hráčů pochopitelně neměla problém dohodnout se na trojstranně přijatelném repertoáru a v pohodě ho zaznamenat.
Dalo by se zjednodušeně, ale úspěšně namítnout, že desky tisíckrát reinterpretovaných a v plejádě všemožných úprav dávno zachycených kusů už v současné nadprodukci téměř nikoho nezajímají. Nicméně pokud muzikanty standardy upřímně baví a nechtějí se jenom blýsknout jazzovou erudicí (o které nikdo nepochybuje), potažmo si dělají reklamu na klubové hraní, proč ne. Rozhodně dobrá alternativa k tomu rýpat se ve zbylém čase v již natočené Beringii a ještě jí vzít atmosféru přeprodukováním.
Jistě, od prvních taktů tématu Cheesecake (či chcete-li Cheese Cake, jak název skladby původně psával na obalech desek autor Dexter Gordon) muzika příkladně swinguje a vrací posluchače do zlatých časů souljazzu. Nechybí pocta Chickovi Coreovi Windows. V Cold Duck Time Eddieho Harrise si Hejnic po efektním zvolnění dopřeje zvláště pěkně decentní sólko. Aspoň jeden Monkův kousek (Straight No Chaser) patří k povinné výbavě. Atd. A pánové samozřejmě nezabočí chybně, natož aby zakopli o Davisovy Milestones. Chutná zvuková konzerva, i v tom přeneseném smyslu, snad nejen pro konzervativce.