Trutnovský písničkář Pepa Lábus vydával se svou kapelou alba ve víceméně pravidelných intervalech od konce 90. let do roku 2012, kdy vyšlo jeho donedávna poslední dlouhohrající dílo Délka vteřiny. Až v prosinci 2022 vydal Galén novinku Uzamčená brána, na které Lábuse netradičně doprovází dámské smyčcové kvarteto. Nezůstalo ale pouze u alba a v současné době Josef Lábus s kvartetem TrutnoForte také koncertuje.
Pepo, jak se to přihodilo, že jsi nové album nenatočil se svou kapelou Pepa Lábus a spol., ale se smyčcovým kvartetem?
Kapela Pepa Lábus a spol. pořád existuje, ale z původně folkové formace se stala postupně folkrocková nebo až rockfolková kapela. Současná sestava je ta, která vydržela nejdéle, a na našich aranžích je dnes ten rockový základ už hodně znát. Dokonce v bookletu zmíněné desky Délka vteřiny máme poděkování Ianu Andersonovi z Jethro Tull za inspiraci. Máme s kapelou nové písničky, hrajeme je, ale zatím žádné nové album nevyšlo. Desku tedy teprve chystáme a tato, Uzamčená brána, ji vlastně předběhla.
Pro mě jsou spojovacím můstkem mezi tvou původní, ještě spíše folkovou kapelou a novým albem housle. Vzpomínám si na tvou někdejší intenzivní spolupráci s dnes bohužel už zesnulým houslistou Slávkem Formanem.
Housle máme v kapele pořád, i když na ně dnes hraje už jiný houslista. Ale je taky skvělý, i když náš zvuk je dnes opravdu trochu bigbítovější. Ale na albu Uzamčená brána je to ještě jinak. Tahle deska vznikla jako paralela k tomu, co děláme se Spolem. Jedná se o projekt, který má složitější název. Jmenuje se totiž Josef Lábus a Smyčcové kvarteto TrutnoForte. Jde o dívčí nebo dámské smyčcové kvarteto z Trutnova, odkud i já pocházím. Přitom TrutnoForte není jen toto kvarteto, ale jedná se o sdružení muzikantů, kteří v Trutnově hrají klasickou hudbu, a toto kvarteto je jeho součástí a pod tímto názvem také vystupuje.
Máme za dlouhým názvem hledat i dlouhý příběh o tom, jak jste se dali dohromady, nebo se dá odvyprávět i stručně?
Zkusím to stručně. Byla to vlastně náhoda. Ve Starém Rokytníku, což je pohraniční vesnice u Trutnova, stojí kostel, který velmi dlouho nebyl využívaný. Za minulého režimu typicky zchátral. A nyní, jak to u nás na severu nebo i v západním pohraničí bývá, tam existuje spolek, který pořádá například koncerty, a z jejich výtěžku se ten kostel snaží opravit. Taky jsem tam jednou měl hrát, ale aby se to něčím zpestřilo, domluvili jsme se, že polovinu koncertu odehraju já a polovinu právě kvarteto TrutnoForte, s jehož jednou členkou jsem se znal, a které tam už předtím několikrát vystupovalo. Domluvili jsme se, že zahraju pár písní já, potom pár skladeb ony, ale pak nás napadlo, že bychom třeba tři písně mohli zkusit i dohromady. Nejmladší členka kvarteta, která studuje konzervatoř, nadšeně souhlasila s tím, že mé písně zaranžuje a rozepíše pro kvarteto do not. Zahráli jsme tedy a mělo to takový úspěch, že za měsíc byla repríza. Někdo natočil dvě písničky na telefon a dal je na YouTube. Tam je viděl můj kamarád písničkář Petr Linhart, se kterým se znám už od začátku 90. let, a ozval se mi s tím, že se mu to hrozně líbí a že by to chtělo udělat jako celovečerní program a taky vydat na cédéčku. Navrhl jsem to kolegyním z kvarteta, a ty z toho byly nadšené. Vybral jsem z našich pěti alb jedenáct písní a jednu navíc, Martina Skučková si na to vzala čtyři měsíce a ty skladby zaranžovala a rozepsala do not. Nacvičili jsme to, a já jsem to pak nabídl panu Houdkovi z nakladatelství Galén, který nám už před deseti lety vydal to album Délka vteřiny. Jemu se to asi taky zalíbilo, protože jsme se okamžitě dohodli na vydání. Album tedy vyšlo loni v prosinci.
Vybral jsi tedy písně ze svých předchozích desek, ale je tam také jedna, která ještě na žádném albu nevyšla. A navíc není tvoje autorská.
To je písnička, kterou občas hraju při svých sólových koncertech, ale nikdy jsme ji nehráli s celou mou kapelou. Je to stará krásná německá lidovka, která si o zpracování s kvartetem přímo říkala. Znám ji od německé skupiny Malbrook, která hraje lidové písně ze severního Německa, odkud je i tato píseň. Párkrát jsem se s nimi potkal, vystupovali i u nás, mám dvě jejich alba, a právě tato píseň mě velmi zaujala. Tak jsem si naposlouchal jejich dialekt, což je dolnoněmčina nebo – jak oni říkají – Plattdüütsch. Myslím, že běžný Němec tomu rozumí asi tak jako Čech laštině nebo gorolštině. I pro Němce je to tedy velmi nesrozumitelné. Dokonce jsem četl, že skoro padesát procent švédské slovní zásoby souvisí právě s tímto velice starým dialektem. Například hláska „r“ se tam nevyslovuje jako ve spisovné němčině, ale zněle, takže to není moje chyba výslovnosti, opravdu to do toho tak patří. Pak jsou tam různé kroužky nad „a“ a zdvojené samohlásky a podobně. Prostě taková zvláštní, libozvučná, zpěvná němčina.
Myslíš, že vedle jazyka má i folklor této oblasti blízko ke skandinávské lidové hudbě?
Myslím, že ano. Skandinávský folklor mám totiž hodně naposlouchaný. Vlastně posledních asi dvacet let poslouchám ze všeho nejvíc world music nebo do různých stylů upravené lidovky, a to hlavně evropské, a z Evropy pak nejvíc právě skandinávské. Ale mám rád i folklor pobaltský, ruský, ukrajinský, běloruský a keltský.
Jaký byl klíč k výběru tvých autorských písní na album? Všiml jsem si, že z každého alba tam některá je.
Ano, jednak jsem právě chtěl, aby to byl průřez všemi našimi deskami, od těch úplně prvních folkových až po ty novější folkrockové nebo rock-folkové. A snažil jsem se vybrat také písně, u kterých jsem si myslel, že budou v těchto nových aranžích působit nejlépe. Jak už jsem říkal, Martina Skučková si na to vzala čtyři měsíce a zaranžovala to moc krásně. Říkala, že si aspoň procvičí látku do školy. Jinak bych měl doplnit, že Martina hraje v kvartetu druhé housle. Na první housle hraje Michaela Fiedlerová, na violu Drahomíra Tvrdíková a na violoncello Lenka Jiranová. Ty tři – kromě Martiny – jsou učitelky hudby na ZUŠ v Trutnově. Hrají společně už dlouho, převážně klasickou hudbu, ale mají v repertoáru třeba taky vlastní instrumentální úpravy Kashmiru od Led Zeppelin nebo písní Leonarda Cohena.
