Petr Nikl je obdivuhodná osobnost, která dokáže přicházet s fascinujícími nápady, jež mu lze jedině závidět. Ovšem ne vždy se mu podaří dát jim adekvátní formu a nápady dotáhnout. Tentokrát však našel optimálního partnera. V klubu Osamělých písničkářů se sblížil s Martinem Kyšperským. Ten natočil nejrůznější, často velmi podivné zvuky, které Nikl vytvářel, kdy nechal přes struny různých nástrojů jezdit elektrické brouky, brnkal na buzuki a další nástroje, možná ukebanjo. K tomu je potřeba připočítat nejrůznější ruchy, šramoty, vrzání, skřípání a klepání, jež zdůrazňují podivnou atmosféru písní.
Ze všech útržků melodií a ruchů vytvořil Kyšperský fascinující struktury, které ještě doplnily přerývané bicí, žestě nebo plochy smyčců. Citlivý Kyšperský dokázal Niklovu drsnou poetičnost dotáhnout. Umí v každé písni najít to podstatné, dotvořit ji, aniž by je zbavil původního pelu. Ukazují to už úvodní Dogátka, kde si Nikl pohrává se slovy „Doma máš dogátka dogátka dogy dogy dogátka, děláš jim doupátka doupátka doupy doupy doupátka“, až přejde ke slovu dogmátka, což se střídá s veršem „urvi larvy barvy růžové“. S podivným poetickým textem ladí instrumentace s přerývaným rytmem bicí a vybrnkáváním snad na kytaru.
Typické pohrávání s ruchy a podivnými zvuky přináší pomalé psychedelické Ticho mé míchy s klepáním a vybrnkávanou melodií, které má nejblíž k typickému niklovskému pojetí, ale i v něm se objeví ostinátní motiv dodávající na chvíli drive a vše korunuje andělský sbor. Ruchy začíná i Změna, kde je ale rychle vystřídá hybný motiv. Nechybí ani vypalovačka NY s důraznou marimbou a skoro klasicky pojatým sólem žestě, jehož tah kontrastuje s polomluveným zpěvem.
Deska je neuvěřitelně originální, přerývané beefheartovské rytmy a roztrhané melodie se snoubí s tajemnou poetičností surreálního světa za zrcadlem. Album na jedné straně připomíná nahrávky Eugene Chadbourna, který kromě kytary a banja hrál i na hrábě, na druhé je pak spjatost s magickým vyprávěním Anny Homler v přítmí svící.