V recenzi na předchozí album Digital Vagrancy (viz UNI 4/2022) jsem použil přirovnání „jako by Frank Zappa byl jedním z Beatles“. To sedí i na poslední desku PsychoYogi s fiktivním přenosem možného vývoje zappistických Beatles nebo beatlesovaného Zappy bez odstoupivšího Johna Lennona. Samozřejmě nadsázka. A možné připodobnění. Konkrétně titulní skladbu-píseň Brand New Face by po mnoha letech úhoru měl jistě moc rád ve svém portfoliu Paul McCartney. Kytarista, zpěvák a vrchní skladatel kapely Chris Ramsing si nese své hudební nápady ryze unikátně.
Pro tuto poslední akci si Ramsing kromě obvyklých pachatelů kapelního gangu Izzy Stylish (basa), Justin Casey (bicí) a Toby Nowell (alt a soprán sax plus trubka) přizval dva zkušené odborníky: Ben Woodbine-Craft (housle) a Tim Smart (pozoun, mj. The Specials). Tahle banda výtečníků sice nenasadila „zbrusu novou tvář“ Brand New Face, neb zanechala stopy i zjevné otisky, jež odkazují na mnohé jejich předchozí činy. K soudu se však nikdo z předvolaných, žel, nedostavil. Zmíněný podezřelý McCartney se skrze své právníky vytáčel jako cikánský houslista v písni Everything Before, trio Stravinský/Bartók/Glass zbaběle prchalo všemi směry jako v The Chase (Honička). Pro soud a žalobce bída. Přitom se všichni přiznají už v otvíráku Destitution (Bída) a následné swingující Arts & Farces (Umění a frašky)! Procesu (The Process) se vyhnul kromě pár skic i pouštní malíř Captain Beefheart. Melodiku většinou nesou žesťové nástroje, housle a tóny vybrnkávané kytary s basou v protisměru. Ramsingův vokální přednes je někde na pomezí zpěvu a vyprávění, nikoli deklamace, jeho zpěv koloruje a zároveň mluvou „křičí“ bez křiku, s osobitým témbrem, trochu šeptavě zajíkavým, ale nikdy falešným. Není dominantou, ale tím, že jde záměrně proti udané harmonii nástrojů, je dalším nástrojem, dodává na důrazu textu. Málokdy dokáže takhle vnitřně komplikovaná, aranžně složitá hudba být vlastně písničkově zapamatovatelnou.