vlastní náklad, 2021, 62:35
Na tomto opusu pracuje kapela z Andalusie dlouhá léta. Ponce jsem poprvé zaznamenal v roce 2017 na pětiskladbové EP verzi. Záměrně používám přítomného tvaru „pracuje“, neboť při vydání této, snad již finální albové podoby, skupina na svůj facebookový profil napsala: „Od roku 2017, kdy jsme poprvé zažehli nahrávání projektu Ponce, se v našich životech změnilo mnoho věcí. Všechny zkušenosti, které jsme prožili, se nyní tak či onak odrážejí v tomto díle, které dnes dokončujeme.“ Dokončujeme… Kolem je plno tajemství. To já rád. Kapela (prý) vznikla v roce 1992 pod názvem Estiva, pak Dharma, pak Eliphas Levi… se záměrem po svém transformovat písně Camel, Genesis, Led Zeppelin, Yes, Gentle Giant atp. Jak to probíhalo a dopadlo, nevím. V roce 2015 už pod názvem Quercunian Camerata nahráli první a nádherné album Prometeia, kde se jasně odráží vyzrálost a stylový přístup kapely – komorní/symfonický progresivní rock s prvky folku a vlivy středověké hudby, v proplétání melodických linií renesanční především, potažmo kontrapunkčně plnější barokní.
Ponce v lecčems na debut navazuje. Z prvotního EP se z kvintetu sestava zdrcla na trio: Alejandro Suárez (zpěv, klavír, klávesy, basa, vibrafon, bicí). Juan Sulis (kytary) a Cristian Suárez (bicí, perkuse). Další tajemství – hned v Overture skvěle kvičí i bručí saxofon – ten i v Hidden Treasure střídá flétna, obé jak od Davida Jacksona z Van Der Graaf Generator –, sviští housličky a sytí violoncello bez uvedení jmen hráčů. Lehce už naznačuje směr, jenž může plynout třeba k libozvučné hudební eufonii (The Oldʼs Man Tale), stejně tak k podobnosti s RIO (Death & Life Ritual) nebo canterburskou scénou (Aqua Aeternam). Byť při poslechu útržky melodií navedou k čemusi, co už jste někde slyšeli, neurazí to, ba naopak, je to přinejmenším zkouškou vaší paměti. Od středověku k nám je dějinný pidikousíček. Hudba poučená, variačně nástrojově transformovaná a s nádhernými melodiemi navrch zaslouží smeknutí klobouku.