Vladimíru Kučerovi alias Ravenovi se urodilo noir-šansonů rovnou na dvojlabum, symbolizované oním šálkem „dvojité“, patřičně silné a hořké kávy. Tedy dvojalbum stopáží, vše se vešlo na jeden disk, ale přesto najdete v krabičce disky dva. Jeden kompaktní, druhý flash. Bohatá úroda má dle Kučery jednoduché vysvětlení. „Sami víte, jaké ty poslední roky byly,“ píše ve sleeve-note. Z temnot a nejistot se prostě odjakživa rodí inspirace.
Kučera ale ani tentokrát není prvoplánově angažovaný, natož „jednorázově“ politický, jeho poetické songy jsou nadčasově platné. I proto rád používá historická témata, která ovšem mají s dneškem jasné paralely. Třeba když se vžívá do pocitu páru, plánujícího budoucnost na sklonku 50. let (První poslední). Nebo ve Vídeňském tangu 1918. Stejně je jasné, co podvědomí nás všech zpracovává: „Až Smrt setbu sklidí, pomůže ji mlátit / budou péci z černé mouky pod krvavým nebem / zpitý kaprál, nenasyta, zalkne se tím chlebem…“ (Oráč). Ale někdy je autor i zcela konkrétní a ani tohle svědectví nebude mít krátkou platnost: „Studený ráno pálí v plicích / slzy a jinovatka, jak stáli u dráhy / to Víťa s Lenou mají rande na hranici / on jede do Charkova, ona do Prahy“ (Rande na hranici).
Kučera ale nezpracovává jen „velké“, „osudové“ náměty. I na Doppiu došlo na civilní hořký humor, třeba v Policejním poloblues: „I strážník se musí opít, když ho holka nechala / strážník je na šrot a hlavou mu lítá černá muzika / i služební píšťalka jaksi jak včera není stejná /na kašně stal se z ní saxík Johna Coltranea…“
Dal si Raven k tomu doppiu také opulentní zákusek v podobě aranžmá pro komorní orchestr. Ale nešlo o dezert přeslazený. Navíc ta hořká káva vyrovnává chuť.
Na probuzení z chmurné reality by nestačilo sebesilnější doppio. Ale hudba samozřejmě, známá pravda, vždy autorům i posluchačům pomáhala přestát blbou dobu. Silné kafe sice nenahradí klidný spánek, ale přesto příjemně zahání únavu.