Letos uplyne deset let od vydání alba Raising Sand, na kterém zpěvačka a houslistka Alison Krauss spojila své síly s Robertem Plantem. Na něm nejúspěšnější žena v historii hudebních cen Grammy prokázala, že se umí suverénně pohybovat i mimo svou domovskou oblast bluegrassu a akustické country. Mezitím vydala se svou kapelou Union Station další výbornou bluegrassovou desku Paper Airplane (2011) a nyní přichází s novým albem, prvním sólovým od roku 1999. Budeme-li však důslední, pro novinku Windy City není ani tak podstatné, že její obal zdobí pouze zpěvaččino jméno (a jde tedy o sólovou nahrávku de iure), jako to, že se na ní opravdu téměř nepodíleli interpretčini spoluhráči z kapely. Například mandolinista a kytarista Dan Tyminski se zde mihne pouze jako doprovodný vokalista a v šatně tentokrát po většinu času zůstaly i zpěvaččiny housle. Ke slovu se dostanou pouze v jedné písni. Alison Krauss byla i v minulosti především interpretkou (autorsky se projevovala jen minimálně), ale tentokrát jde o kolekci zpěvačky v tom významu, jaký známe například ze středního proudu 60. let. Alison Krauss, ročník 1971, se rozhodla nahrát deset písní, které vznikly ještě před jejím narozením. Jsou to skladby, které lze z větší části zařadit ke country, ale například hned úvodní Losing You z repertoáru Brandy Lee bodovala v roce 1963 v žebříčku R & B a u nás ji důvěrně známe v podání Marty Kubišové jako Loudá se půlměsíc. Jinými slovy – Alison Krauss žánry neřeší, ale od bluegrassu tentokrát udělala sloní krok stranou. Projevuje se to nejen v absenci houslových partů a v lehce nadměrném použití steel kytary, ale také například v zařazení klavírní balady River In The Rain. Když pak téměř v závěru alba zpěvačka sáhne po písni Poison Love z repertoáru klasika Billa Monroea, interpretuje ji sice jako retro, ale spíše ve stylu countrypopu 80. let s „balkánským“ zvukem kytary než jako dřevní bluegrass. Tuzemskému posluchači navyklému na country jako součást středního proudu populární hudby by vlastně nové album bluegrassové divy mělo znít důvěrně. Nejen že některé z melodií známe s českými texty, ale aranže na pomezí tradičního zvuku a kolovrátkového popu (zde například svižná It’s Goodbye And So Long To You) evokují právě tu country hudbu, která se u nás vyvinula v době normalizace. Jenže uhlazený střední proud má za oceánem jiné umělecké i společenské konotace než u nás, a navíc i ty nejpopovější aranže na albu Windy City prosvětlí například dechová sekce (ve zmíněné skladbě z repertoáru The Osborne Brothers) nebo odlehčený zpěv a zlehka hraný klavír (v Gentle On My Mind). Odpichová I Never Cared For You od Willieho Nelsona i následující River In The Rain jsou pak přímo skvostné. Album Windy City nemá potenciál být takovým trhákem jako deset let stará strhující jízda od folku k rock’n’rollu s Robertem Plantem. Jde však o důkaz, že i se středním proudem se Alison Krauss dokáže vyrovnat se ctí.
Capitol Records, 2017, 34:10