Pokud budeme hledat východiska současné ženské anglické a americké folkové generace, ocitneme se ve dvou zcela rozdílných světech: zatímco Angličanky potkávají ta ,nejdrsnější‘ dobrodružství maximálně tak v univerzitních knihovnách, kde lezou po štaflích do nejvyšších pater regálů ukrývajících zaprášené zpěvníky, Američanky si je poctivě, na vlastní kůži odžívají. Představivost o natlučeném životě nepotřebují, opravdové krize jim daly zabrat, až by to unesly tlusté romány. Napětí v jejich rozskřípaných písních se proto dá krájet. Například drsně žalozpěvné šramlovité folkblues Alyndy Lee Segarra připomíná Velvet Underground s banjem. „Příliš hezkých věcí vás nechá vyměknout,“ tvrdí písničkářka. Pětadvacetiletá Portorikánka se k žádné univerzitě ani nepřiblížila – vyšla ze základky. Rodiče nepoznala, v Bronxu ji vychovávala teta se strýcem, mládí prožila mezi punkáči v newyorské čtvrti Lower East Side a když ji bylo sedmnáct, vzala roha. Dva roky pak křižovala s tuláky načerno v nákladních vlacích po Státech, aby skončila v New Orleansu. Kamarádi z pouliční kapely jí vrazili do ruky valchu a tak se dostala k hudbě. „Vůbec jsem netušila co si počít s životem a skládání písniček mně pomohlo v sobě udusit chaos,“ vysvětlovala, ovšem věřit, že se jí to povedlo, dá hodně práce, zvlášť když od ní slyšíte zpívat: „Mým nejlepším přítelem na světě je dočista mrtvej mužskej.“ S vlastní skupinou Hurray for The Riff Raff poskládanou z neworleánských muzikantů natočila v roce 2007 debutové album It Don‘t Mean I Don‘t Love You. To už hrála na banjo a kytaru, zaposlouchaná do jižanského old-time blues s nádechem cajunu, svého oblíbence Bonnieho Prince Billyho a osudovosti Ramblin’ Jacka Elliotta. Dvojka YOUNG BLOOD BLUES (Riff Raff, 2010, 43:15) zní drásavěji a syrověji; Hurray for The Riff Raff s akordeonem, trubkou, houslemi, kontrabasem, autoharfou a bicími připomínají pohřební jugband, překračující ale občasnou veselostí hranice povinného smutku. Od rozkošné dupárny z country stodoly je to táhne k obyčejné folkové písničce; dokáží ztemnět, jako by doprovázeli prokleté básníky, nebo přehodit výhybku do francouzské čtvrti New Orleansu, kde právě kočovná společnost spustila bizarní kabaret. Nikdy nedokáží zrychlit jako náš Traband, ale našincům asi příměr s ním zanedlouho naskočí. Naléhavý, bluesově zarmoucený, jakoby vůbec nikam nespěchající hlas Alyndy, to už je vůbec hádanka. Pátráte v paměti odkud se v něm bere tolik poloh a napadají vás nejrůznější jména: Cat Power, Lenka Dusilová, Judy Garland nebo Michelle Shocked. Neznalost textu tentokrát neomlouvá. Ty melodicky nejodpíchnutější skladby nejsou totiž ani o lásce, štěstí a obloze bez mráčků, odkrývají spíš od života odkoukané závěry: na vrchol koukejte stoupat pomalu a raději u toho nedělejte žádné chyby. „Já moc dobře vím, co dělám, ale stejně jsem v obchodě s potravinami viděla tvého ducha,“ zpívá Alynda v jasném hitu I Know You a nasazuje do hlavy dalšího brouka: inspirací jí byla americká fotografka Francesca Woodman, která, stižena depresemi z neuznání, spáchala ve třiadvaceti sebevraždu.
