Chytlavé elektrické blues od malijské řeky Niger posouvající dědictví hojně vzpomínaného Aliho Farky Tourého do rockovějších sfér a barvitějších rejstříků. Sedmadvacetiletý kytarista, zpěvák a autor všech skladeb Anansy Cissé je spojován s linií pouštních bluesmanů: fascinujících kytaristů vykřesávajících z několika tónů impozantní, doslova magnetizující hudbu. Neliší se od nich ani akustickým základem doprovodu – loutna ngoni, perkuse calabash a jednostrunné housle soku – má ale evidentně hodně naposlouchané západní rockové kytaristy, užívá si úderných riffů, modeluje zvuk přes efektové krabičky, využívá baskytaru a pouští se do psychedelických výletů. Z plejády podobných malijských hráčů vybočuje i podmanivějšími, nesplývavějšími melodiemi: častěji než u jiných je od sebe dokážeme odlišit.
Z regionu Timbuktu utekl před válkou do hlavního města Bamako jako zavedený studiový zvukař a kytarista. Ujal se ho producent a hudebník Philipp Sanmiguel, známý ze spolupráce se Sambou Tourém a Dirtmusic, takže o hráče do kapely neměl Cissé nouzi. Prolínání kytary s ngoni Djimého Sissoko a kvílení soku slavného Zoumany Terety album velmi zdobí a typickým způsobem rytmicky žene.
V textech se Cissé nevzdaluje z domova: vysokým hlasem vyzdvihuje svůj národ Fulba (střemhlavá skladba Aïgouna), společensky káže, píchá do korupce a sociálních rozdílů a konstatuje „život není snadný, co dostanete, měli byste si zasloužit“. Zatímco Ali Farka Touré ve skladbě Gomni horoval na desce Talking Timbuktu s Ry Cooderem pro poctivou práci, Cissé si název vypůjčil pro zhudebněný apel: Mali potřebuje klid a mír.
Album obsahuje historický paradox: Cissé v obavách o život vzal nedávno před islámskými radikály zavádějícími právo šaríja nohy na ramena. Ve stejnojmenné hymnické skladbě přitom vzdává hold zakladateli malijské islámské říše Massina Sekou Amadouovi, proslulému vyhlášením džihádu proti nevěřícím africkým pohanům a přísným výkladem šaríja, zahrnujícím zákaz hudby a tance. Podtrženo faktem, že chalifát Massina se v letech 1818–1862 rozkládal v dnešních severomalijských regionech Mopti a Segou, sousedících s Timbuktu. Cissého „píseň vděčnosti velkému vůdci“ navíc končí samplem záznamu proslovu Nelsona Mandely o ideálech svobody, demokracie a harmonického soužití.
Některé africké kontexty zkrátka my Zápaďáci nikdy nepochopíme. Album je to ale parádní a o Anansy Cissém, překračujícím hranice „běžného“ pouštního bluesování, ještě určitě uslyšíme.
Riverboat Records, 2014, 47:30
