Azam Ali: Niyaz

1_07_Azam_AliTak jako Matrix překlenul ještě donedávna zející propast mezi filmem a počítačovým comicsem, hlas Matrixu Revolutions, zpěvačka íránského původu Azam Ali, boří v projektu Niyaz hranici mezi starověkou a futuristickou mytologií, sebevědomě tvrdíc, že přitom stvořila nebojácnou world music pro 21. století. Co si za ní představit? Nic jiného než fúzi akustických nástrojů s elektronikou, v jádru to, co už dávno nebudí takovou pozornost jako onehdy, ale naopak je stále častěji vystřízlivělými posluchači vkládáno pod drobnohled, v jehož optice už jen tak nějaká balalajka namíchaná do techna nemůže ohromit.
Na Niyaz dráždí spíš spodní proudy vyvěrající z dávnověkosti než sběrné jezero, do něhož míří. To v konečném výsledku nehýří na povrchu tolika barvami, jaké by se od tří zkušených protagonistů daly očekávat, na druhou stranu ani nezapadá do okolní krajiny jako kterékoliv jiné. Zpěvačka a hráčka na santur (perský cimbál) Azam Ali se narodila v Íránu, do jedenácti let žila v Indii a teprve pak s rodiči zamířila do Los Angeles. Sama přiznává, že perskou hudbu vstřebala až v Indii a studium vlastních kořenů jí pomáhalo ubránit se frustracím z cizí země, kam se evidentně nehodila. Vedle vlastních alb o sobě dala slyšet v úspěšném duu Vas, kdy je s perkusistou Gregem Ellisem přirovnávali k alternativním Dead Can Dance. Už tehdy používala hlas coby nástroj.
Další Íránec, Loga Ramin Torkian z respektované skupiny Axiom of Choice, studoval hudební styl radif, ovlivněný rytmem a metrem perské poezie. Spoléhá na nejrůznější tradiční perské, turecké a kurdské strunné nástroje, z nichž vyniká ojedinělý návrat ke guitar-viole (kdysi vihuela de arco nebo také tenor viola), v patnáctém století Maury ve Španělsku vynalezené předchůdkyni kytary, na níž se hrálo smyčcem; třeba jako Jimmy Page nebo Sigur Ros.
Americký producent a žádaný programátor taneční scény Carmen Rizzo má za sebou spolupráci s Ryuichim Sakamotem, Khaledem, Ekovou i Alanis Morisette. U Niyaz si vzal na paškál všechno, co jen lze zapojit do zásuvky, a jeho technorytmus má vyloženě kreativní nádech. Deset skladeb alba NIYAZ (Six Degrees Records, 2006, 69:23) s mystickými texty súfistického básníka Jalabuddina Rumiho ze třináctého století a urdské poezie rozhodně nerozsekal na maděru. Azam je zpívá v perštině a jazyce urdu, noří se do nadčasovosti súfijské moudrosti a víteli, že se v mládí hlásila k vizionářskému odkazu abatyše Hildegard von Bingen, snadněji vstřebáte hlas pocházející jakoby z jiného století, poučený středověkými vlnivými vokály bez ostrých hran (ve skladbě In The Shadow of Life nepřeslechnete odkaz na její oblíbené bulharské ženské sbory), kladoucími důraz na smysl a dopad veršů. Azam už u Vas studovala kompoziční a textové kontrasty sólového zpěvu a chrámové tradice Středního Východu, Indie či Persie a lidské nitro vložené do hudby pro ni představuje vše: Zpěv je pro mne cosi jako abstraktní sen, ve kterém dává všechno dokonalý smysl.“
Výsledná substance odpovídá překladu názvu Niyaz – toužení. Všichni, tedy i přizvaní íránští a arménští muzikanti a také baskytarista Tony Levin od King Crimson, totiž zatoužili po zbrusu novém dobrodružství; zvukově a obsahově atraktivním tranzovním modelu fúze dneška s minulostí, určené spíš k přemýšlení než k tanci.

Přidat komentář