Způsob, jakým Banda modernizuje lidové písně, je možná „populistický“, ale určitě vynalézavý. Kdybych se nedočetl, že třetí studiové album slovenské kapely obsahuje výhradně úpravy lidových písní, věřil bych, že jde o skladby autorské, byť občas lehce ohlasové. Což je dáno jak současným stylem aranžování, tak tím, že si muzikanti neulehčili práci omíláním známého materiálu. Zvolili k důkladnému přepracování natolik raritní slovenské, rusínské a romské lidovky, že je asi i na Slovensku zná málokdo.
Ostatně autorský vstup je tu „větší než malý“ a kdybychom ho přirovnali k oné marihuaně ze slavného zákonodárného blábolu, z „puristicky folkloristického hlediska“ určitě „trestný“. Kapelník Samo Smetana přiznává o potenciálně hitové rom-popové legrácce Horčica: „Jde o romskou píseň, ze které zůstala jen jedna sloka v romštině. Zpívá se v ní o tom, jak hrdina koupil v Bystrici husu, uvařil ji a předložil ženě a dětem. Další sloky v podobném gurmánském duchu jsem už ve slovenštině napsal sám.“
Nutno hned dodat, že záměrně prvoplánová Horčica, vypíchnutá z alba také videoklipem, není typickou písní. Devizou Bandy zůstává pestrost. Často se tu hraje i mnohem „uctivěji“ k předlohám. Což zase neznamená, že kapela neudělá ze slovenské lidovky Polnoc reggae. Reggae s typickým houpavým groovem a sólem… na dudy. Věc přitom nezní jen jako pouhá prča na jeden poslech, přepadávající do křeče. Obstojí díky nesporné muzikantské dotaženosti. Však všichni členové Bandy jsou svrchovaní multiinstrumentalisté a zpěváci, což vyvažuje i ty žel povrchnější hudební vtípky (Gazda). Smetanovy housle mají virtuózní kvalitu, jen si poslechněme sólo v písni Hadanočka.
Tradicionalisté, folkloristé a další -isté mohou album v klidu ignorovat. Kdo hledá hochkunst, ohrne nos. Ale kdo měl rád třeba raný, ještě nepatetický a nepřeprodukovaný Čechomor, dobře se pobaví. Je pořád dobrodružné, když se muzikanti vydají do kraje starých zpěvníků na zboj.
Pro Etno/Pavian Records, 2018, 61:12