Lounské vydavatelství Guerilla už v současnosti definitivně převzalo prapor důsledného mapování domácích archivních podzemních nahrávek po Black Point Music a zaniklých Anne Records. A čile pokračuje v dalším systematickém oprašování. I díky této bohulibé aktivitě dnes daleko snadněji seženete už prakticky cokoliv podstatného z domácího undergroundu sedmdesátých let. A mimochodem paradoxně mnohem snadněji, než třeba nekomerční nahrávky z první poloviny let devadesátých.
Koncem minulého roku do série přibyly další dva kousky. DĚLNÍCI BÍLÉHO SVĚTLA (2006, 55:44) dnes už mimo undergroundovou komunitu prakticky zapomenutého (a i v tehdejší době nepříliš známého) seskupení Bílé světlo přináší pět plastikovsky rozmáchlých kompozic a trojici z nich navíc i v koncertní verzi z dnes již pověstného Festivalu druhé kultury v Bojanovicích. Je to zřejmě asi vše, co po početné kapele, v jejíž řadách se nacházeli i bývalý bubeník Plastic People Pavel Zeman a naopak pozdější člen Umělé hmoty Jiří Fryc, zůstalo zachováno. Což ovšem nic nemění na faktu, že přináší porci na polovinu sedmdesátých let až nezvykle svobodné hudby s výrazným feelingem. A také praktický důkaz pro dnešní nepamětníky, že vedle podzemních hvězd PPU a DG 307 tu byla i další jména, jejichž historický vliv byl sice nesrovnatelný, ale po hudební stránce za nimi ani v nejmenším nezaostávala. Bílé světlo – v kontrastu s v bookletu přetištěnou kronikou skupiny, ze které je patrné, že pohled establishmentu na příslušníky tohoto veselého ghetta jako na individua holdující drogám a alkoholu nebyl až tak vzdálen realitě – předvádí poměrně instrumentálně na úrovni zvládnuté kompozice, s plastikovsky magickou basovou lin kou a divokými free dechy. A i s odstupem let se rozhodně jedná o zajímavý dokument své doby.
Jestliže i znalci undergroundové hudby mohli mít pocit, že tvorba Plastic People Of The Universe byla již dostatečně zpracována hned ve dvou v obsáhlých kompletech, může je premiérové oficiální vydání kompletního záznamu koncertu z Veleně z prosince 1973 pod názvem DO LESÍČKA NA ČEKANOU (2006, 38:33+48:32) příjemně překvapit. Syrovost i bezprostřednost atmosféry, která z vyčištěného záznamu dýchá, je totiž to jediné, co na pozdějších, zvukově i technicky dokonalejších studiových nahrávkách Plastiků, výrazně chybí. Přímá konfrontace s reakcemi publika na dění na pódiu (v té době zřejmě jinde zcela nevídané a neslýchané), je rozhodně tím, co albu dává smysl, i kdyby nakrásně všechny skladby z něj vyšly na pozdějších deskách. Což většinou nevyšly. Navíc se jedná o vlastně úplně poslední opravdu komukoliv přístupné a v tom smyslu veřejné vystoupení Plastiků, po kterém už několikrát zahráli jen na soukromých akcích. Ale i když nepatříte ke skalním příznivcům českého undergroundu, může být pro vás tenhle dvojdiskový záznam zajímavým, nikterak nepřikrášleným a cokoliv předstírajícím odrazem těch časů. Mimo jiné i pro názorný praktický důkaz toho, co již bylo tisíckrát řečeno, že totiž Plastici opravdu nebyli politická kapela, nějak cílevědomě nabourávající režim, ale prostě jen parta kluků, kteří si hráli po svém a možná ještě ani na tomto koncertě netušící, co všechno je to v budoucnu bude stát.
Záznam je to silný nejen svou autenticitou, ale i tím, s jakou samozřejmostí tu kapela mísí happening s hospodským koncertem, jak zcela přirozeně přechází od v jednoduchosti úderných rockových skladeb k divokým zvukovým experimentům a improvizacím. Úvodní skladba Anti s hostujícím Pavlem Zajíčkem by rozhodně neměla uniknout žádnému z příznivců industriální hudby, protože podobně jako raní DG 307 i ona výrazně předbíhá dobu. Ale i zbytek koncertu představuje skupinu v plné síle.
Ta se tu následně prezentuje bez uměleckých ambicí, jako s publikem čile komunikující těleso, bavící sebe i posluchače. To, že Mejla Hlavsa tehdy zrovna objevil kouzlo textů filosofa Egona Bondyho, groteskně glosujících realitu, do toho všeho zapadá s přesností klíče pasujícího do zámku. S obsahem nahrávky skvěle koresponduje i jednoduchý, ale o to působivější booklet s řadou výstižných dobových fotografií. Podobná ohlédnutí mají stále svůj smysl.
