Většina velkých tvůrců se jednou dostane do bodu, kdy chtějí zkusit něco diametrálně odlišného, prozkoumat nové směry, což obvykle nejde se stávajícími spolupracovníky. Potkalo to i jazzového trumpetistu Erika Truffaze. Výsledkem je trojice loni vydaných alb Mexico, Benares a Paris. Názvy mohou posluchače mírně mást, v době obliby world music působí dojmem, že se Truffaz inspiroval etnickou hudbou z daných míst, ale je to mnohem prostší, názvy udávají pouze místo, odkud pocházejí jeho spolupracovníci a nic neříkají o hudbě. V Mexiku nežijí pouze mariachi, v Paříži akordeonisté a ani Benares nenabízí etnickou hudbu, i když k ní má nejblíž.
Právě BENARES (Blue Note/EMI, 2008, 30:52) je asi nejzajímavější, nejvíce vybočuje z běžného pojetí Truffazových alb. Trumpetista je natočil s klavíristou Malcolmem Braffem a dvěma indickými muzikanty – tablistou Apurbou Mukherjeem a jeho sestrou, zpěvačkou Indrani, kteří se na výsledné podobě alba hodně podepsali. Zejména úvod rozsáhlé kompozice Taran zní hodně indicky s drónem a typickým vokálem, k němuž se přidají táhlé tóny tlumené trubky. Až piano přibližuje hudbu blíž evropské tradici, avšak Braff naštěstí zůstává střídmý. Délka přesahující osmnáct minut umožnila pracovat se změnami nálad, velkým oživením je tablistův indický ,beat box‘. Piano, které neumožňuje libovolně pracovat s výškou tónu, však přece jen brzdí zúčastněné v rozletu, byť následující Saraswati ukazuje, že může do indické hudby zapadnout. Méně romantiky by neškodilo, ale posmutnělá nálada vokální linky dojem napraví. A rozjeté Yay! ukazuje, jak dobře se dají všechny prvky propojit, když piano trochu rozladí a zbaví se břinkavého zvuku. Bohatá rytmická textura přitom dává možnost Truffazovi se odvázat a nedržet se jen táhlých tlumených tónů.
PARIS (Blue Note/EMI, 2008, 32:38) svým názvem asi zaskočí nejvíce. Město nad Seinou už dávno není jen městem šansonu a komisaře Maigreta, nýbrž multikulturní metropolí. V Paříži Truffaz natočil album s černošským zpěvákem Sly Johnsonem, které je zajímavou ukázkou, jak působivé skladby je možné vytvořit s minimem prostředků – s efektovanou trubkou, zpěvem a zasmyčkovaným beatboxem. Jasně to ukazuje úvodní Mr. Wyatt postavený na opakovaném rytmu beatboxu a vrstvách efektových trubek, které rozvíjejí a doplňují melodii zpěvu. Bohužel však o moc více toho s danými prostředky vytvořit nejde, takže se moment překvapení vytrácí. Paradoxně nejsilnější je album v okamžicích, kdy je nejstřídmější, kdy se na sebe nevrství linky trubky a zní jen jedna jako v beatlesovském Come Together. Tento přístup ale vyžaduje silnou melodii, jakou uměli přinést Lennon s McCartneym a o jaké Truffaz s Johnsonem většinou jen sní. A závěrečné Fly ukazuje, že oba protagonisté se už vyčerpali a končí v ambientní ploše, jakou nabízí i MEXICO (Blue Note/ EMI, 2008, 27:23).
Mexico, na němž spolupracoval Truffaz a Murcofem, nabízí ambientní hudbu, hodně podobnou klasickým dílům Jona Hassella, který byl Truffazovi velkým vzorem. Zejména úvodní Al Mediodia je laděna ambientně, nabízí pomalu se proměňující plochu zvuků s jasným vnitřním pulsem, který ale jen málokdy přejde do zřetelného beatu, i když se Murcof pohybuje mezi ambientem a trip hopem. A nad tím vším zní Truffazova tlumená trubka. Good News From Desert jsou v prostřední části hybnější s výraznějším rytmem a Truffaz kromě obvyklých tichých tlumených tónů nabízí i kratičké štěky kvákadlem deformované trubky.
Závěrečné Avant L’aube se opět nese v duchu ambientu plného šumů, jaké nabízel Sylvian na počátku devauni desátých let. Objevuje se i rytmus, který se vytrácí a není dominantní jako u ambient ního house. Mexico není výbojem, ale návratem ke kořenům, i když mu lze jinak těžko něco vytknout.