Za dobu, co se Esgmeq, divoká čtveřice z Chebu, od konce devadesátých let pohybuje po domácí scéně, si vydobyla výjimečnou pozici těch, od kterých mnozí opakovaně očekávají div ne rockové spasení. Je až s podivem, jak se u každého jejich nového alba znovu a znovu objevují obdivné reakce v souvislosti s prvky, které by vlastně měly být přirozené a samozřejmé pro každou pořádnou rockovou kapelu. Ano, jsou syroví, hrubí, nespoutaní konvencemi, nenechávají si rezervy a ždímou ze sebe energii do posledního výkřiku i úderu do strun. Vracejí rock’n’roll jeho podstatě i kořenům. Jsou to punkáči spíš svým životním stylem, než tím, co a jak hrají. Takže proč ony superlativy?
Stačí si poslechnout jejich třetí album, nazvané tentokrát prostě jen ESGMEQ (Silver rocket, 2007, 28:31), a mělo by být jasno. Tahle kapela nezná slovo ,image‘, natožpak pojem ,póza‘. Nemá na ně prostě čas. Neřeší, hraje jak žije. Nahlas a bez příkras. A žádné retro prosím, tohle je současnost. Současnost špinavých uliček, posprejovaných nádraží, hospod, ve kterých se zastavil čas. Šedá obyčejnost, která nás obklopuje, i když si ji občas nechceme připustit a utíkáme od ní k moderním technologiím a hlavním třídám v marné snaze jí uniknout. Tady nic není intelektuálské ,jako‘, a možná právě ta realita bez kompromisů a bez předstírání drsných výrazů je pro mnohé tak přitažlivá. I když někteří jen nakouknem a honem zpátky ke svému jistému.
Opravdovost a nevykalkulovanost hudby ovšem přesto zůstává opodál za texty. Ty jsou plné beznaděje, zkušeností, které ve dvaceti nepochopíte, často přerůstající v černý humor. Zpěvák Sisi nevykřikuje laciná hesla do davu, ale hořce glosuje surovost všednodennosti. Včetně pochybností o smyslu všeho. Nedává laciné návody na přežití, nepříjemným tématům, které nás obklopují ze všech stran, se nevyhýbá. Poetika jeho textů je tak až překvapivě silná, unese i srovnání s Gellnerem či Villonem, a navíc přináší nepříjemný pocit, že tohle není literární otisk historie, ale cosi, co se nás týká taky.
Noví Esgmeq, to je zahuštěná porce, ve které nechybí koncertní živelnost, a která i přes půlhodinovou délku vydá za jiné, dvojnásobné. Temná, intenzivní, a bez očistné katarze. Je v ní opak hravosti, mrazení z toho, že může být i hůř. Tepe, probublává i tříská na poplach. Nacházím v ní nemálo z toho nejlepšího, co se v domácím alternativním rocku objevilo v posledních dvaceti letech. Energii Meat House Chicago I.R.A., řezavost a sžíravost Majklova strýčka nebo neklidnou nervnost Dunaje, třeba. Dřív stačilo chovat se slušně, teď už si ale fakt dávejte pozor.
