Po pádu železné opony se Východ s gustem zbavoval socialistického harampádí a státem řízený hudební folklór patřil mezi jeho nejrezavější a nejodpudivější součásti. Zároveň se naplnily předpovědi, že ostnatým drátem obehnaný divoký Balkán skrývá nečekané poklady. Tamní cikánské kapely hrající v neuvěřitelných rytmech málem rychlostí zvuku svou syrovou autentičností ohromily snad každého. Balkánské dechovky se ihned staly celosvětovým fenoménem. Léta plynula a vše se pořád točilo okolo stejných jmen: Fanfare Ciocarlia, Bregovič, Mahala Rai Banda, Kočani Orkestar, Boban Markovič. O místo na slunci se nyní ale hlásí také komunistického marastu teprve nedávno zbavená Albánie, nejchudší země Balkánu. O na WOMEXu v Seville netrpělivě očekávané albánské dechovce Fanfara Tirana se nesly zvěsti, že dokáže roztančit i mrtvého, koncert a čerstvé album ALBANIAN WEDDING (Piranha/Pohodlí, 2007, 53:40) ovšem představy o další ,horečce balkánské noci‘ zmírnily: tahle necikánská kapela netěží z rychlosti, budí respekt z mnoha jiných důvodů a drží v rukách vysoký trumf: dosud neprozkoumanou starobylou hudební tradici značně odlišnou od zbytku regionu; už třeba zřetelným příklonem k Turecku a Řecku.
Zemi, jejíž obyvatelé si říkají Synové orla, rozděluje řeka Shkumbin na dvě etnické, jazykově odlišné části: severní Ghegs a jižní Tosks. Zatímco sever charakterizují baladické hrdinské eposy doprovázené tureckému sazu příbuznými loutnami çifteli a sharki, jih fascinuje dudami, pohřebnímí lamenty, ve své truchlivosti nebezpečnými do té míry, že „mohou přinést zlo, bídu a dokonce smrt“ a polyfonními písněmi, harmonicky prý odvozenými od zvuku řeckých kostelních zvonů; s drsnějším severem kontrastuje také melancholický, melodicky bohatý instrumentální styl kaba s dominujícím klarinetem a houslemi. Albánští Cikáni se pak prolínají oběma kraji a dodávají jim dráždivou nesouzvučnost.
Dechovky nemají v Albánii žádnou tradici a Fanfara Tirana, založená armádními muzikanty, je snad samojedinou profesionální v zemi. Poučená sousedními vzory torpéduje lidové příběhy energickým přívalem saxofonů, ozdobený klarinetem, basovou troubou, několika bubny, dudy a nezbytnými klávesami; stará známá břinkavá balkánská frenetičnost dostala ovšem inovační podobu: skladba Apocalyptic Kaba má takřka ráz psychedelického Orientu, jindy se muzika sune jak smuteční průvod a občas, když máte pocit obyčejné polky, ta v tu ránu nabere na rychlosti, protože ji „kousla salentská tarantule“.
S mrazením v zádech se poslouchá také hlas hostujícího veteránského zpěváka Hysni Zela: děsivou píseň What Did The Eyes Of Janina See? potom z hlavy jen tak nedostanete.
Mají pravdu ti, kteří považují Fanfare Tirana za tajnou zbraň Albánie namířenou prozatím směrem na Evropu.
