Afrobeat je už dávno hudebním universem, naplňujícím komukoliv na světě bez rozdílu barvy kůže představy o drtivé rytmické jízdě dechů, kytar a bubnů. Tak trochu se ale zapomíná, že byl Felou Kutim vynalezen především jako nosič radikálního politického a sociálního vzteku. Jeho nejstarší syn Femi nám to znovu připomíná: namísto podpůrných tanečních drog nabízí „pilulky hořké reality“.
Deziluzi z dění v Nigérii neskrývá, chodí u toho ale jako kolem horké kaše. Ocitl se totiž tak trochu v pasti: legendární otcův třípatrový dům Kalakuta (v 70. letech Felou prohlášeným za svobodnou republiku) proměnila vloni nigerijská vláda za pořádný balík dolarů na muzeum Fely Kutiho a v glorifikaci tvůrce afrobeatu hodlá pokračovat. Muzeum připomíná všechny stěžejní okamžiky Felovy kariéry, včetně krvavého dobytí Kalakuta vojáky a jeho nevázaného života a pikantní je například výstava kalhotek sedmadvaceti Felových královen.
Apely synových nových skladeb proto nejsou natvrdo určeny Nigerijcům a vlastně ani Afričanům. Mají globální rozstřel: rezonuje v nich světová eskalace chudoby, nezaměstnanosti, nenasytnosti bohatých a politické korupce. Na pořadu dnes už podle Femiho není revoluce, volání do zbraně, ale nutnost změn.
Vše v kostce natěsnáno do skladby The World is Changing, dovysvětlené klipem francouzského režiséra Juana Gélase: „Když vidíte, co se dnes děje ve světě, budete určitě souhlasit, že chudoba v té hře vítězí. Svět se mění, každý den cítíme bolest. Bohatí pláčou, ale chudí umírají. Nezapomeňte na Haiti, Somálsko, na tsunami z Filipín, Chile, Číny, Pákistánu a Japonska. Stále víc lidí trpí.“
Femiho suverénnímu afrobeatu nelze vůbec nic vytknout, kapela ve složitých rytmech šlape jako hodinky: kytaristé, dechaři, bubeníci, sboristky si v nasazení nedopřávají pauzy a hodně je slyšet francouzský klávesák Hervé Salters (General Elektriks).
Francouzský producent Sodi s ohle-dem na politické zaměření alba pomohl Kutimu nastavit klasický, experimentování zbavený afrobeatový zvuk (pravda, občas monotónní), který se ale od otcova nátlakového, psychedelicky zabarveného pojetí samozřejmě už dávno vzdálil. Namísto dvaceti minut to agresivně i jí-mavě zpívající Femi rozjíždí maximálně v šestiminutových, daleko melodičtějších skladbách, takže by se klidně mohly hrát v rádiích. Reggae afrobeatová Action Time a hitová No Work No Job No Money určitě.
Wrasse Records, 2013, 50:32