Cuneiform, 2021, 73:58
Šesté album velebandu pařížských eklektiků je věnováno „Wyattu Hopperovi (1953–2021), zakladateli Výzkumného ústavu pro telepatickou hypotézu v hudbě (Research Institute for the Telepathic Hypothesis in Music, RITHM)“. Zábavná mystifikace a zároveň pocta velkým personám jazzovější odnože canterburské scény, Robertu Wyattovi a Hughu Hopperovi. Hlavní autoři bubeník Xavier Gélard a klávesista Camille Petit si s myšlenkou použít název Spectral Music pohrávali už delší dobu, ale ke skutečnému a vážnému tématu alba, což je odtažitost a telepatie (resp. falešná telepatie internetu), se staví s nadhledem. Jádro kapely (kytara, baskytara, bicí a klávesy) doplňují flétna, saxofony, violoncello, housle, buzuki, oud a akordeon, takže Ghost Rhythms mají na této nahrávce jedenáct členů plus tři hosty v různých skladbách a vytvářejí hudbu, která je soustředěná, propracovaná, pevná a netrpí improvizačními úlety.
Úvodní minimalistickou Parapente rozjíždějí naléhavé pulzy elektrického piana a šeptané hlasy z éteru, brzy se přidávají basa, laděné perkuse, kytara, akordeon a bicí. V Thoughtography se pak trubka protlačí standardní fusion sestavou a připojí k saxofonům, flétně, akordeonu a elektrickému pianu, vše se harmonicky kupí směrem trochu à la Univers Zero a snad i Zappovo The Grand Wazoo. Zvuk big bandu pokračuje latinskoamerickou estetikou v Le Mont Marsal. Od perkusí přechází k plné jazzové orchestraci a těžkotonážní kytaře, která svádí souboj se saxofonem. Okamžitě jsem vzpomenul legendární Osibisu. Vrcholy jsou (pro mne) ve Spectral Music 1 a 2. Hybné ostinato v lichém metru funky basové linie, bodavé akordy klavíru i vznosné smyčce se přelévají do monstr progrocku, pak náhlou vsuvkou do baroku, než zamíří k shorterovskému saxofonovému závěru. Tahle velká parta ráda udržuje v napětí, nikdy však ne na úkor melodií. Víc rockuje, než swinguje. Hudba je to v žánrové misi experimentální, spletitá a s mnoha zákoutími, které je zapotřebí prozkoumat.