Německý filozof Oswald Spengler kdysi širokou ruskou duši přirovnal k psychologickému chaosu, kde se Bůh pozvolna mění v ďábla. Duši patřící Matičce Rusi, které prý hlavou neporozumíš a musíš jí pouze věřit, což uším bolševismem postižených posluchačů zní dost hrůzostrašně. Obzvlášť s vědomím, že pro ruské cary, natož pro komunistické diktátory, lidský život přece nikdy nic neznamenal. Ostatně této tradice se drží také Putin, když vyzývá, jakoby se zase tolik nestalo: „Zapomeňte na gulagy a padesát milionů mrtvých.“
Žít v Rusku nebude zřejmě žádný med, mimo něj ale také ne. Ukrajinské výtvarnici, zpěvačce, hudebnici a skladatelce Irině Doubrovskaje, žijící dnes v Berlíně, se vzpomínky na dobu před perestrojkou vracejí každou noc. Léta sbírala sovětskou anonymní i autorskou undergroundovou poezii a písničky a když se rozhodla je zveřejnit vyšlo z toho album VOICE LETTER (Asphalt Tango/PJ Music, 2007, 44:33) utopené v melancholii, osudovém nevěrstvu a nekonečném smutku, připomínajícím v mnohém Skoumalovu geniální kolekci Poločas rozpadu. Vláčně odevzdaný, v jedné rovině se linoucí zpěv Iriny a Sergeje Varanzova, střídmý doprovod kapely s akordeonem a elektrickou kytarou pučí do zádumčivých obrazů, asociací na skutečné příběhy. „Máte možná pravdu, já skutečně vidím hudbu jako obrazy,“ říká Irina, zhudebňující ve skladbě Cranes (Jeřábi) zoufalou prosbu neznámého vězně z gulagu, aby letící ptáci doma pozdravovali; ponurou atmosféru navíc zdůrazňuje weilovské tango. Při vyprávění o obléhání Leningradu za druhé světové války nebo o Židovi, který než by se před bolševikem ponížil, raději se uchlastá, se kapela Ersatzmusik složená z ruských, ukrajinských a estonských emigrantů přidává v pozvolných tempech podtrhujících veškerou absurditu smějící se a zároveň plačící ruské duše.
Jestli si vzpomenete na Abuladzeho film Pokání z roku 1984, na okamžiky ticha po skončení, kdy i diváci v bolševických Čechách nebojácně vstávali a tleskali, představte si, že sálem v tu chvíli zní Ersatzmusik s hlasem Iriny Doubrovskaje.
