Na sólové album natočil Jan Běťák úplně jinou muziku, než je soudobé pojetí moravské a české lidové hudby, kterému se věnuje jako houslista skupiny Bezobratři nebo v rodinném souboru Lilium Liste. Žádný folklor, ani jeho ohlasy, ale starosvětský (není míněno negativně) folk. Baladickou písničkářskou výpověď s výpravnými texty, plnými nápaditých básnických obrazů.
V písničkových příbězích a podobenstvích převládá smutek: „Úhoři vytřeli se / tak zítra po setmění / pustíš děti k vodě / doba je zlá a moře pění / odejít smí se jenom po dohodě“ (Oheň na zahradě). Nebo vyloženě tragika: „Ze sestry je mrzák na kolečkové židli / do křídla tluče holubice křídly“ (Sestra). Jedinou výjimkou z výhradního autorství Jana Běťáka je jeden text jeho otce Ludvíka Běťáka Mobile, který ovšem dokonale zapadne do nálady písňového cyklu: „Sedm ryb navěky ulovených / visí za rybářův poslední hřích / visí na naději na skobě na stropě / závislé na sobě unikly potopě“. Přesné, smutek tu totiž není bezvýchodný, ale „visí na naději“. I když tedy píseň Konec představení je řádná temnota: „Vzduchem do umdlení zní dokonavá věta / je konec představení o konci světa (…) Všichni to vědí a král jenom tuší / že narostené břicho zase zlidští / že klid a ticho zůstanou na bojišti / že každý kdo vykouše se z tenat / nakonec vzdá se, ač třeba nerad.“
Většinou se na albu doprovází Běťák sám na akustickou kytaru, playbackem si tu tam dohrál i housle, violu nebo buben. Dodatek „a hosté“ je ovšem docela důležitý, mezi návštěvníky studia, ač epizodními, figurují zajímavé osobnosti. Třeba Beata Bocek, která přidala hlas k písním Sestra a Ještě je tma, nebo Jarda Svoboda, který zahrál na harmonium v závěrečné baladě Lapač na sny.
Nejkrásnější je ovšem album tím, jak je autorsky intimní. Decentní a poetické. Jak nevnucuje posluchači písničkářovo ego, „pravdy“ a vyhraněné vidění světa, ale citlivé, prožité obrazy.