Zadal jsem nedávno do magického gůglu heslo „Biafra 2013“. Jen tak, abych měl z první ruky jestli je na západní frontě klid – a vyhledávač naservíroval novinku. Vlastně dvě. Tou první bylo portrétní foto polosvlečeného, silně odulého Mr. Bouchera s psychotickým šklebem ve tváři. Ta druhá se ukázala jasně zajímavější: Jello Biafra dal se svou guantanamskou školou medicíny, kterou založil a kde řediteluje od roku 2008, dohromady třetí desku. Po Audacity of Hype (2009) a Enhanced Methods of Questioning (2011). Z titulní strany bookletu se zubí jakési znetvořené monstrum, snad ženského pohlaví, kterému hlavu zdobí třetí oko, ale i pekelnické rohy. Pětasedmdesát minut Biafrova punkového kabaretu, kombinujícího podobně božské prvky s těmi ďábelskými, dostalo název White People And the Damage Done. Jakou škodu tedy udělali bílí lidé tentokrát?
Biafrovi je letos v červnu pětapadesát. Z jeho slavných kolegů, co otvírali na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let cesty americkému punku, je dneska v muzice při chuti málokdo: Rollins se baví fi lmem a mluveným slovem, Cappo učí jógu, MacKaye se stáhl do podzemního aktivismu. Biafra při chuti zůstal. Čtrnáct nových kusů, napsaných pro TGSOM, má ale jasně společného jmenovatele – recyklaci, respektive remix. Anebo jistou únavu? Co ještě vymyslet v žánru nového? Jako by mistr prošel důkladně svůj archiv, probral se bohatým katalogem Dead Kennedys (od In God We Trust, Inc. po Frankenchrist), ale i svých pozdějších spoluprací (třeba s Melvins, Ministry nebo Mojem Nixonem), a poskládal z vybraných úryvků staronové puzzle. Vlastně by se dala dobře jmenovat konkrétní čísla, odkud si Biafra bral své, odkud čerpal suroviny pro svůj punkový koktejl model 2013. Zkuste to.
Samozřejmě je to zase koktejl Molotovův: hudebně výbušný, rétoricky agresivní a ve výsledku jaksi neslitovný. Spoušť, která zůstává v uších posluchače, je ale minimální ve srovnání s tím, co za sebou nechávají monstra, po nichž Biafra pase. V obecné rovině jde o globalizaci, její odvrácenou stránku, ten „hororový byznys“, který zejména v americké líhni vyšlechtil opravdu pozoruhodného „nového člověka“, respektive jakousi smutnou karikaturu – vlastně dost podobnou té, co zdobí obal desky. Navenek k nakousnutí, uvnitř pak zařízenou s agresivní účelností, samolibě a bez citu, bez jakékoli odpovědnosti k čemukoli. Biafra věří na spiknutí, na ilumináty, na rodící se nový světový řád, a nejasná historie pádu slavných newyorských „dvojčat“ a vlastně i vlivní muži typu Chomského nebo Baumanna mu v tom dávají možná i za pravdu. Ze starého kontinentu to ale vypadá na dálku spíš jako ideologicky silně vyztužená paranoia. Byť aktuální, vesměs přesná v analýze a podaná s příjemným sarkasmem.
TGSOM mají na nové desce styl i zvuk hodně podobný DK. Skoro jako by si kytarista vzal za domácí úkol pěkně nastudovat všechna ta kouzla, co zvládal před třiceti lety East Bay Ray. Není to pomsta svého druhu? Poté, co se rodina mrtvých Kennedyů rozjela bez Biafry po světě, po tahanicích o práva a tantiémy, po hádkách, kdo vlastně napsal a složil co? Pokud „dumb punk kids will buy anything“, proč toho nevyužít, že? Biafrův soundtrack k antiglobalizačním pochodům tak míchá prvky psychobilly, dusavého hardrocku, rychlého hardcoru, zmutovaného country, disonantní plochy střídá s chytlavou melodií, neúprosný vokál s mrazivým „šepotem ve tmě“. Prostě jeden kabaretní výstup za druhým. Dohromady to ale působí trochu uměle, trochu chtěně. Třetí deska TGSOM sice formuje, deformuje i transformuje nabraný náklad s humorem, ale bez vtipu. Po druhém, třetím, pátém poslechu to třeba bude jinak. A naživo jistě taky.
Alternative Tentacles, 2013, 77:21