June Tabor: Ashore

7_juneAristokratka anglického folku, zosobnění jeho temné a bezútěšné strany, proslulá černým humorem: „Jsem fanoušek fotbalistů Arsenalu, protože jejich jméno, stejně jako to moje, představuje synonymum utrpení.
Pro čtyřiašedesátiletou zpěvačku, o níž kdysi John Peel prohlásil, že by jí ze všeho nejraději prokousl hrdlo, píší s ní souznějící skladby Richard Thompson s Elvisem Costellem a o spolupráci stojí Maddy Prior s Martinem Simpsonem a skupinou Oysterband. Po pravdě řečeno, June Tabor byla ale vždycky víc než folkovou zpěvačkou. Ostrovní lidové balady, což je její doména, dokáže tlumočit s neobyčejnou citlivostí a jedinečným způsobem zpracování s romanticko-jazzovým klavírem nebo harfou. Občas také připomíná spíš šansoniérku. V příbězích se svléká z kůže z hloubi rezonujícím emotivním, ledově vášnivým hlasem. Dává posluchačům pocítit jejich zlověstnost i mileneckou procítěnost a s nadsázkou říká, že kdyby mohla některé zfi lmovat, najala by si Kurosawu s Peckinpahem. Moc neskládá, je spíš sběratelkou a za své si klidně bere balady z 11. století. Už dvacet let bydlí s manželem klavíristou Huwem Warrenem na waleském venkově, kde pečlivě a neuspěchaně vymýšlí konceptuální alba: o růžích, tragických láskách, válečných bitvách nebo dětských vraždách. Do Ashore promítla svou fascinaci mořem. Sbírkou chmurných a zádumčivých písní nás táhne do hlubin příběhů pobřežního života, útrap námořníků a historických událostí s blbým koncem. Nejveselejší se na poslech zdá francouzsky zpívaná Le Petit Navire a ono ejhle: mladého námořníka v ní kamarádi snědí s bešamelovou omáčkou.
Jestliže June Tabor neradi posloucháte, měli byste přestat poslouchat hudbu úplně,“ řekl Elvis Costello, od něhož převzala Shipbuilding z roku 1982, ikonickou skladbu s jeho textem o válce na Falklandech zhudebněným Clivem Langerem. Proměnila ji, zdramatizovala klavírem a vzdušným akordeonem Andyho Cuttinga, což platí i pro další staré písně. Finisterre od houslisty Iana Telfera nalezneme na albu Freedom and Rain, natočeném před jednadvaceti lety s Oysterbandem. The Grey Funnel Line nazpívala s Maddy Prior pod hlavičkou Silly Sisters na úplném začátku kariéry v roce 1976 a k autorovi – nežijícímu Cyrilu Towneymu – se upnula ještě jednou: žalozpěv o pomíjivosti The Oggie Man patří do zlatého fondu anglického folku přes půl století.
Nakolik důležitá, zřetelně inspirativní, je pro June Tabor kapela (ještě basista Tim Harries a houslista Mark Emerson), dokládá jedenáctiminutový epos o nuceném vystěhování obyvatel Highland z 19. století Across The Wide Ocean s verši anglického básníka Lese Barkera.
Skotskou baladu The Bleacher Lassie Of Kelvinhaugh zpívá Tabor bez doprovodu a visíte jí na rtech úplně stejně jako když se tiše z dálky v The Great Silkie of Sule Skerry ozývá manželův klavír. Mimochodem tohle proslulé lidové vyprávění o kuřatech s hedvábným peřím a nešťastné těhotné dívce zaujalo kdysi také This Mortal Coil, Joan Baez nebo Burda, nicméně June je všechny trumfl a. Album dohraje a je čas na pořádného „zádumčivého panáka“. Novinář Colin Irwin tomu říká „odvrávorat od Tabor v mlze zmatených pocitů a rozháraných smyslů”.

Topic, 2011, 69:0

Přidat komentář