Tuzemští noisenici Napalmed po celou svou kariéru pravidelně spolupracovali se spřízněnými zahraničními soubory, zejména s japonskými, i když doby, kdy vydávali mezinárodní samplery Anomalous Silencer už dávno patří minulosti. Ve vydávání split alb však neustali. To zatím poslední vzniklo ve spolupráci s Japoncem Kimihidem Kusafukem, známým jako K2, který se specializuje na syrový noise. Drží se původního pojetí žánru, takže nepoužívá nejen žádné počítače, ale ani kovové perkuse. Všechny zvuky vyluzuje pomocí analogového syntezátoru a nejrůznějších dalších elektronických zařízení, jako jsou zvukové efekty nebo různé elektronické hračky.
Už úvodní kratičké Dark Pictures ukazují, že K2 si libuje v hrubém ruchu silně zkreslených zvuků. Skoro dvacetiminutová Nuclear Sonata by Skinned Girl potvrzuje, jak široké spektrum zvuků je Kusafuke schopen z použitých zařízení dolovat, všechny jsou ale opět hrubozrnné, silně zkreslené. Bohaté spektrum za sebe poskládaných a prolínajících se zvuků sahajících od pokvikávajících a ječivých přes explozivní až po plochy šumu a hluku, z nichž se derou na povrch pokřivené nápodoby syntetických žesťů, ukazuje, že je K2 mistrem v práci s analogovou elektronikou a dokáže využít tvůrčím způsobem všech zdrojů zvuku, s nimiž pracuje. Pátrat po rytmu, melodii, natož harmonii by bylo zbytečné, přesto je Nuclear Sonata bohatě strukturovaná; nabízí prudce rotující malström zvuků, který se v každém okamžiku mění. Žádné nudné plochy šumů na pořadu nejsou, kompozice je živá jako hvězda, která se hroutí do sebe. V podobném duchu se nese i závěrečná Rhapsody for Blockheads, i když je méně naléhavá a střídající se zvuky dostávají více prostoru.
Pojetí K2, který si libuje v hrubém granulárním zvuku, jsou přizpůsobeny i nahrávky, které na split zařadili Napalmed. RadeK K. a MartiN B. je pořídili už v letech 2010 a 2011. Starší také nabízí agresivní noise, drsnou plochu hrubozrnného ruchu doplněnou množstvím pokroucených zkreslených zvuků. Ani tentokrát se Napalmed nezřekli výrazné tektoniky, kompozice není monotónní, ale vydechnout nenechá. Mladší skladba je ještě plastičtější a dynamičtější, v úvodu sice trochu rozpačitá, jako by oba nevěděli, jak se rozjet, ale pak nabízí proměňující se vrstvu nahoukávajících a pípajících echovaných zvuků s nostalgickými prvky. Mizí nahrazeny dalšími a přeryv v půlce nabízí skvělý kontrast, aby si posluchač uvědomil, jak je ve srovnání s prázdnem bohatá textura zvuků. CD se nese v dost podobném duchu jako split singl Napalmed a Takashi Ohkawy z roku 2012, i když ten nabízel o něco méně strukturovaný noise, což je u kratších skladeb pochopitelné. Ne, že by Napalmed nenatočili zajímavější a podnětnější alba, ale toto přibližuje podstatu jejich přístupu. A dobře ukazuje, že obstojí i vedle zahraničních hvězd.
Napalmed, 2015, 66:19
Díky za názor!