Kytarovky v posledních nejméně patnácti letech upadají do klišé. Většinou jde o početné houfy jednoho klonu, které lze od sebe stěží nejen na první poslech rozlišit. Už Oasis nebyli nijak originální a jejich deriváty přinášejí ještě rozředěnější odvar. O české scéně raději nemluvit. Přesto se tu objevila kapela, na kterou výše uvedené neplatí. Jsou to Komunisti, které dal dohromady Bourek známý ze Sporto a Ememvoodoopöka. Jejich Dlouhá zima je skutečně výjimečná. Má vše, co od melancholických kytarovek očekáváme, je plná splínu, marnosti a rezignace z šedivé skutečnosti, která se nemění, z bezčasí nekončících let konce normalizace. Ale to neznamená, že by písně byly rozbředlé, chyběly jim ostřejší hrany, že by se jen utápěly v mlze, která vše rozostří. Nechybějí ani ostřejší polohy, ani kapka elektroniky, loopů nebo melodických refrénů aniž by to narušilo bezútěšnou atmosféru.
Je to dáno repertoárem, Komunisti nepřicházejí s vlastní tvorbou. Do hávu kytarovky převedli písně post hardcorových, crustových a punkových kapel jako jsou Gnu, Balaclava nebo Svobodný slovo. Došlo i na kultovní Míň piva, víc crustu od Spes erepta, kde kytary bouří, ovšem rytmika je v pozadí a odlehčená tleskačem. Ještě důraznější je Vy od Kritické situace, i když po tvrdém nástupu, připomínajícím hodně originál, přijde zklidnění, v němž více vyzní text i melodie refrénu.
Už úvodní Přestaň věřit od Malomocnosti prázdnoty stojí na ostré kytaře a výrazném tepu rytmu, i když nepřejde do sonického třesku. Energie je upouštěna s mírou, což zvyšuje napětí i působivost. První den roku nula od Balaclavy zase stojí na nervních smyčkách a tepající rytmus zdůrazňují jak repetitivní figury kytary, tak zpěv na pomezí rapové deklamace. Podobným způsobem je napětí vytvářeno v Monice od Telefonu, kde je také vidět vliv Talking Heads z období Remain In Light.
Nebešťan Gnu graduje, ovšem vrcholem je Naše město od Svobodnýho slova s nezapomenutelným sloganem „málokdo se v Sokolově padesáti dožije, dožije.“ Nová verze, jemnější, v první půlce dokonce vysloveně křehká, je mnohem působivější, protože v ní více vyvstává do popředí zoufalství života v centru hnědouhelné pánve, které pak vyústilo ve vztek původní verze.
Deska klade tři otázky. První tne do živého kapelu, přesněji řečeno její tvůrčí potenciál. Tahle deska je lepší než ostatní věci, které Bourek vytvořil. Útěchou mu může být, že od ostatních vybíral to nejlepší.
Druhá otázka je, co je vlastně autorství. Příspěvek Bourka a spol. je při úpravách písní tak velký, že už by se možná mohlo hovořit o spoluautorství. V tomto případě nejde jen o převzetí hotové skladby, přepracovaná nejsou jen aranžmá, mnohdy se zasáhlo i do struktury písně. Hlavouni v OSA i v mnohem větších a významnějších autorských svazech by měli o čem přemýšlet, kdyby je to ovšem zajímalo.
A třetí se týká tohoto národa. Deska nastavuje nepříjemné zrcadlo posledním pětadvaceti letům, éře transformace i rokům po ní. Život po pádu komunismu nebyl zdaleka tak skvělý, jak se oficiálně tvrdí, čím nezpochybňuji význam svobody, která byla důležitá také pro kapely, kterým už odpovědné orgány nezakazovaly hrát, nečekaly je výslechy vedené estébáky a vydat desku už nebyl nedostižný sen. Jedny problémy vystřídaly druhé, které nebyly o nic menší, nemluvě o tom, že některé, ty osobní a lidské, přetrvaly.
Komunisti tak ukázali potenciál tuzemské punk hard core scény, a to nejen v hudbě, ale i v textech, které se někdy ztrácejí v agresivním soundu originálu. Pokoušejí se nastavit zrcadlo době, kterou si zatím ještě nikdo neodvažuje kriticky zhodnotit.
MamaMrdaMaso/Silver Rocket 2011, 31:35, vinyl