Kronos Quartet už na výpravách za hudební nevšedností (tedy z hlediska euro-americko-centrického) doputoval na lecjaké vzdálené místo. Tentokrát se vydal do severských krajů za Inuity, byť jen prostřednictvím kompozic kanadského skladatele Dereka Charkeho (*1974), profesora hudební teorie a skladby na Acadia University School of Music v Novém Skotsku. Jakoby Kronos chtěli dodatečně legalizovat švédskou Polar Music Prize, kterou obdrželi v roce 2011. Ale ne, nehodí se vtipkovat na téma posluchačů sedících na saních, tiše poštěkávajících smeček tažných psů a vloček sněhu jemně dopadajících na korpusy smyčcových nástrojů. Soudobá hudba inspirovaná lidovými melodiemi polárních národů, povstalá z inuitských kulturních kořenů, samozřejmě patří do koncertních síní a nezadá si s leckterým „bělošským hochkunst“. Nehledě na fakt, že v Cercle du Nord III opravdu slyšíme nasamplované i ony psíky, a také bez ohledu na kulturní odlišnosti, kdy úvodní Ukolébavka (No. 4, Lullaby z Charkova díla 22 Inuit Throat Song Games) by nejen probrala, ale znovu vyděsila k smrti i mrtvého.
O členitost a pestrost alba se starají čtyři krátké části zmíněného cyklu adaptací 22 inutských hrdelních písňových her, stěžejní jsou ovšem dva delší kusy. Třináctiminutový Cercle du Nord III, kde zdánlivě jednoduché, repetitivní melodie a pravidelný tah rytmu (částečně tvořeného samplem dechu) opravdu vnucují představu jízdy polární divočinou. A půlhodinová pětivětá titulní kompozice Tundra Songs, dokončená v roce 2007 na objednávku The Los Angeles Philharmonic Association na míru pro Kronos Quaret a velmistryni inuitského hrdelního zpěvu Tanyu Tagaq. Epické vyznění skladby zajišťuje vzrušené vyprávění poněkud drastického grónského kreačního mýtu o Sassuma Arnaa (Matce hlubin), upraveného grónsko-kanadskou básnířkou, tanečnicí vypravěčkou a v civilu také psychiatričkou Laakkuluk Williamson Bathory. A co Tanya Tagaq dovede s hlasem, známe i z našich pódií. Její prezentace působí ve spojení s frenetickými smyčci a přednatočenými přírodními i lidskými zvuky patřičně mohutně a sugestivně. Hráči Kronosu přitom vytvářejí kontrasty ostře hraných, sporých riffů s krátkými, nečekaně jemnými a melodickými vsuvkami.
„Arktické kraje mě vždy fascinovaly, žil jsem tam, potkal tam svoji ženu a stále se do Arktidy vracím. Nabídka Davida Harringtona psát pro Kronos a Tanyu Tagaq mě nadchla. Hned jsem odcestoval do Nunavutu (nejsevernější kanadské teritorium, pozn. aut.) a jakmile jsem vypadl z letadla do třicetistupňového mrazu, pověsil jsem se na expedici polární výzkumnice Matty McNair, směřující na psech tažených saních na led Severního ledového oceánu… Našli jsme i oblast volné vody, kde jsem s použitím hydrofonu natáčel zvuky tuleňů, korýšů a dalšího mořského života,“ popisuje Derek Charke autentičnost svých inspirací. Během dalších cest doplnil partituru pro smyčce a hrdelní zpěv i zvuky pádlování na kajaku či komárů. Svými kompozicemi chtěl podpořit vyvolání vizuálních dojmů ve fantazii posluchače a Kronosu s Tanyou se jeho představy podařilo naplnit.
Zvykneme-li si na trochu větší syrovost severských nápěvů i surovost prožitků, krásné je to. Vnucuje se pouze otázka, kam se Kronos Quartet posune příště. Vrátí se do tepla a relativního pohodlí „centrální“ kultury, nebo vypraví na Mars? (Když se autorovi recenze onehdá podařilo dojít k novoguinejskému kmeni Jali a poslouchal vokalizace tamních bojovníků, napadlo ho, zda by se z některého jalijského dítka nepodařilo vyškolit skladatele soudobé hudby… nebo zda sem nějakého nedovléct z tzv. civilizace?) Míněno skutečně bez ironie, ať už se David Harrington a spol. na zvukových objevných cestách ocitnou kdekoliv, přivezou zpátky úchvatnou muziku.
Centrediscs, 2015, 48:30