Lhasa de la Sela: napůl Mexičanka, napůl Američanka žijící v Kanadě; dítě pravověrných woodstockých hippies – ve virtuálním světě ji prý Leonardu Cohenovi porodila Nico. Kabaretiérka, cirkusačka, výtvarnice, surrealistická básnířka, skladatelka s mimořádnou schopností zanést do hudby nejintenzivnější kapitoly svého snového i skutečného života, zkoumatelka zákoutí milostného vzplanutí, a samo sebou úchvatná zpěvačka s potemněle osudovým hlasem, připomínajícím údajně „na lovu číhající kočku“. Jazyk jak kdy: španělština, francouzština nebo angličtina.
Debutovala a nadchla v roce 1997 albem La Llorona s kouzelně výpravnými skladbami nasáklými mexickou mytologií; za následující, zvukově rozmáchlé, intenzivně osobní The Living Road získala BBC Awards For World Music a anketa magazínu fRoots ho zařadila mezi čtyři nejlepší nahrávky roku 2004. Spolupracovali s ní montrealští hudebníci Francois Lalonde a Jean Massicotte, vnášející do skladeb křehké písničkářství, jazz, elektroniku, zvuky moře, cirkusového šapitó i rozdováděnost mexických mariachi. „Kdyby islandská královna Björk zatoužila nahrát mariachi album, musela by to provést stejně jako Lhasa,“ napsali tehdy o The Living Road a zpěvačku posadili hned vedle Lily Downs a Manu Chaa.
Šest let uteklo jako voda. Lhasa nestíhala koncertovat, sbírat slávu a také se čím dál víc trápit s hlasivkami. Lékaři jí na nich našli cysty, prý výsledek přeřvaného zpěvu: „Najednou jsem si uvědomila, jak hodně, nepřirozeně jsem hlas přizpůsobila hudbě. Každé vystoupení bolelo. Šlo vyloženě o fyzický zápas, zpívání mě frustrovalo. Žila jsem navíc jako mnich: po koncertech nemohla mluvit s lidmi, chránila si zbytek hlasu. Teď, když jsem spoustu věcí změnila, se zpěvem zase opíjím. Nejsem Tom Waits nebo Kurt Cobain, vždyť toho předtím, než spáchal sebevraždu, dávno zabil hlas.“
Nešlo o jedinou změnu: očekávání, že vám s novým albem LHASA (Warner Music, 2009, 47:28) vpadnou do obýváku rozdivočelí mexičtí trumpetisté, marimba vzbudí sousedy, když už je nevytáhly z postelí přehršle elektrických kytar, kláves, bubnů a studiových hejblátek, se nenaplnilo. V rohu za klavírem sedí Lhasa, vedle harfenice Sarah Pagé, kontrabasista, kytarista a hráč na steelku a místností proudí delikátní bluesově soulová, country atmosféra evokující občas dusnou neuchopitelnost filmů Davida Lynche. „Lidé okolo mě si vědí rady. Dívají se na mě a myslí si, že já taky“.
Lhasa jitří mysl, provokuje asociacemi, smutní, sní v rébusech a především autorsky, v aranžích skladeb pluje prakticky po stejné řece: žádné bouře, vlny přes palubu, elektronické výboje. Není jednoduché nápad natočit album za pár dnů s kapelou dohromady okamžitě přijmout. Lhasa nade vším ční, teprve potom začnete vnímat doprovod.
Představte si, že postavíte chrám, necháte konkurenční architekty ukousat si vzteky prsty a za další kšeft vezmete barák někde na pobřeží; jednoduchý už od pohledu, skromný, neřvoucí velestavitelstvím, ale vnitřně s vámi souznějící. Nastane divení; velké divení. Výhradně anglicky zpívající Lhasa po ještě nedávném stylovém a jazykovém Babylonu utichla a dočkala se dokonce uštěpačného přirovnání k barové zpěvačce. Dosavadní nevídané ovace jakoby někdo stopnul pauzou na rozmyšlenou, co tím proboha myslela. Dokonce i věhlasný Charlie Gillet zpočátku nad zdánlivou jednotvárností alba zaváhal, aby nakonec přiznal, že do něho ,vrostlo‘.
