Přestože je kytarista Marc Ribot rodilý nadžánrovec, nikoliv jazzový hráč dle „tradičnějších představ“ o podobě žánru, i jeho okouzlil genius loci legendárního newyorského jazzového hnízda Village Vanguard. Na pódium ošlapané Milesem Davisem, Sonnym Rollinsem, Charliem Mingusem, Billem Evansem a samozřejmě Johnem Coltranem vtrhl s vervou, zdravou sebedůvěrou a vlastně i novátorstvím. Byť v dnešní době, kdy se všemožné myslitelné hráčské techniky a muzikantské postupy zdají být už z čistě statistického hlediska dávno vyzkoušené a prokombinované, není snadné přijít s neotřelou koncepcí. Zvláště pak, když se Ribot rozhodl postavit repertoár koncertního alba na standardech a převzatých skladbách. Přesto, nebo právě proto, působí jeho sound sympaticky jinak, než je v kraji zvykem. To díky kontrastu s „obvyklou podobou“ vybraných kusů.
Živý záznam z Village Vanguard rámují kompozice zmíněného Johna Coltranea, přičemž „orientální“ kytarové vyhrávky nad smyčcem hraným kontrabasem v Dearly Beloved sice ctí Coltraneův mysticismus, konkrétní provedení ovšem vyznívá čistě ribotovsky. Ještě více to platí o nervním uchopení závěrečné skladby Sun Ship. Motiv The Wizzard původně od free jazzového avantgardisty Alberta Aylera zase Ribot pojal coby klopotný rock’n’roll se zboosterovanou kytarou. Velmi senzitivně se ponořil do balady Ol’ Man River z legenrádního muzikálu Show Boat (1927), ale opět nikoliv v duchu standardu, to spíše z pohledu doprovazeče svérázných písničkářů. Stačí si přimyslet nad instrumentální verzi hlas některého z Ribotových dřívějších zaměstnavatelů, třeba Toma Waitse nebo Elvise Costella, a víte, co chtěl interpret asi říci. Středobodem alba se pak stalo působivé, rozmáchlé provedení Bells opět od Aylera, kterého Ribot rád označuje za svého inspirátora a duchovního spřízněnce.
Do tria přizval Ribot kontrabasistu Henryho Grimese, v době nahrávání živé desky (30. června 2012) šestasedmdesátiletou (!) hráčskou ikonu se zkušenostmi od Cheta Bakera, Sonnyho Rollinse, Dona Cherryho či právě Alberta Aylera. A bubeníka Chada Taylora (též Chicago Underground). Tedy rytmiku, kterou už si Ribot vyzkoušel na studiovém albu Spiritual Unity (2005), věnovanému Aylerovým skladbám. Při prvním poslechu se vám možná stane, stejně jako recenzentovi, že v některých pasážích uslyšíte „nezávadné“ rytmické škobrtání, způsobené přetlakem Ribotových kaskád tónů. Jenže ono to tak není! Při důkladnějším rozboru jednotlivých linek zjistíte, že mistři improvizátoři newyorští pouze rozvedli hru do polyrytmických paternů, které se ve správný okamžik logicky poskládají do zvukového monolitu. Tihle tři muzikanti zkrátka dokáží myslet nejen dopředu, ale i za roh. Přitom z hudby čiší syrová živelnost, vysoko povznesená nad záležitosti pouze formální. Nejen, že myslí za roh, ale ještě to dělají přirozeně, samozřejmě, mimoděk a zlehka.
Pi Recordings, 2014, 64:18
