Přiznám se, že ze společného alba Mariána Vargy se smyčcovým Moyzesovým kvartetem (Pavian Rec./Indies Scope, 2006, 49:52) jsem poněkud rozpačitý. Když před pár lety začal Varga po dlouhé době zase koncertovat, a to hlavně jako sólista, byla to sice neoddiskutovatelná událost hudební scény, jeho koncerty byly ale až příliš střípkovité ohlasy staré slávy a poměrně dlouho trvalo, než se mu podařilo najít tvar, odpovídající současnému rozpoložení jeho jistě komplikované umělecké osobnosti. Nové album drží výborně pohromadě a Vargovy staré obdivovatele jistě potěší. Otázky, které vzbuzuje, jsou nicméně namístě. Hned ta hlavní: má smysl donekonečna omílat v různých podobách známá témata z minulosti? Jistě, písně typu Možno nebo Smutná ranná električka hraničí s genialitou, ale vystačit s nimi nelze.
Další otázka: není přece jen trochu účelové nabalovat barokní či klasicistní aranžmá na hudbu, která by mohla znít současněji? Když s tímto principem Varga přišel v rockovém kontextu v raných dobách Collegia Musica, byl to jistě čerstvý vítr, ale v dnešní podobě s klavírem a smyčci to poněkud zavání takovým zvláštním revivalem.
Varga byl vždycky nejsilnější ve dvou polohách – jako melodik ve chvílích, kdy psal písničky (samozřejmě zejména pro staré Prúdy) a jako hledač možností rozvinutí odkazu skladatelů vážné hudby dvacátého století, třeba Bély Bartóka. Při tomto vědomí je nejcennější závěr alba, skutečně hluboký ,rozhovor‘ klavíru a cella Antifona 2003 s prokofjevovskou citací. Ty předcházející oprášené – a znovu opakuji, samozřejmě krásné – písničky (k nimž se dá započítat i úvodní devítidílná Vianočná suita) jsou jakýmsi bonusem pro ty, kterým ,starý dobrý Varga‘ zoufale chyběl a nespokojují se už s poslechem jeho starých desek.
