Musica Folklorica je zvláštní úkaz. Původně instrumentální soubor se v posledních letech našel v roli prvotřídní doprovodné kapely výrazných interpretů horňácké muziky. Každou novou nahrávkou tito muzikanti znovu dokazují, že k moravské lidové tradici není třeba přistupovat s přehnanou pietou, ale ani bůhvíjak nově; že prostě stačí umět svoji práci, ctít melodii a text, který je podobně jako u blues možná jednoduchý, ale zatraceně důležitý, a nechat starodávné písničky, ať promlouvají samy za sebe. Minulé album Musiky Folkloriky Ej, ženy, ženy, poraďteže mi se zpěvačkou Veronikou Malatincovou se rázem zařadilo mezi ty nejlepší současné interpretace moravského folkloru vůbec. Zdálo se, že lépe to už nejde. Jenže nová deska Opýtaj sa Malana, opentlená civilním tenorem Martina Prachaře, je možná ještě zdařilejší.
Po krátké ouvertuře ze Sušilovy sbírky přichází motiv určující hlavní rámec: „Strážnický pán grófár na vojnu verbuje…“ Písně vojenské (verbovní) tvoří podstatnou část lidových zpěvů, nemilosrdné odvody daly vzniknout i nejznámějšímu slováckému tanci – verbuňku. Skvěle sehrané sexteto, doplněné o ženské sbory Lipina a Oskoruša a mužský sbor z Velké nad Veličkou, ví, jak navodit správnou atmosféru, má smysl pro drama, baladičnost a rozumí splínu. „Srdénko ňa bolí,“ řekl by hodně zjihlý Horňák. Ale tahle muzika má i šmrnc a rajc, což slyšíme zvláště v druhé polovině desky, věnované skladbám v minulých staletích cenzurovaným, protože nemravným.
U titulní písně se člověk štípe do tváře, jestli ho nešálí sluch: „Opýtaj sa Malana, akú jeho žena má…“ No ale i takový, a možná hlavně takový byl tehdejší venkov. Zásluhou inteligentního dramaturga se na album dostaly rovněž tři písně z ranku ironických zpívání, reagujících na bezhlavý úprk obyvatel Slovácka do Ameriky v druhé polovině 19. století a potom ještě ve století dvacátém. „V americkém salóně pijú vínko bratrové. Pijú, pijú, čerkajú, ručky sebe dávajú.“ Další zajímavostí je slovenský horor Ked sa Janko na vojnu bral, předobraz Erbenových Svatebních košilí (ano, prosím, píšeme plurál).
Zpěvák Martin Prachař je pro nezasvěceného posluchače stejným objevem jako skvělá Veronika Malatincová na předchozím CD. Na rozdíl od mediálně provařených bardů s thymolinovým úsměvem a opálením ze „solárka“ působí tento čtyřicátník naprosto přirozeně. Žádná křeč, žádné afektované juchání, nebo naopak plačtivé poplácávání po zádech. Prachař – jakkoli frázovitě to zní – umí předat poselství, a to si pište, že ve starých baladách najdeme mnoho takových důležitých sdělení, poučení, slov útěchy, rad, jak se vyrovnat s bezprávím. Tak třeba: „Kerá má mamička na vojně synečka, tá nech sa podívá zrána do słúnečka. Zrána do słúnečka, večér do měsíčka, tam ona uvidí svojého synečka.“
Indies Scope, 2014, 44:49
